Je pondělí ráno, a nechceme-li mít potíže se zaparkováním, musíme se dovolená nedovolená vykopnout z postele o chlup dřív. Chceme si totiž zajet na trhy. Na Thassosu se konají vždy první den v týdnu v městečku Prinos. Navštívit zdejší trhy je určitě příjemnější, než podívat se do zdejší nemocnice, rovněž jediné na celém ostrově. Po zbytek týdne prázdný plácek se v pondělí dopoledne zaplní do posledního místečka prodavači, jejich zbožím a zákazníky. Je libo ovoce, zeleninu, sazenice, květiny, koření, olej, med, maso, sýry, vejce, pečivo, pyžamo, džíny, boty, záclony, deku, hrnec nebo telefon? Trhovci vychvalují své zboží, překřikují se a lákají zákazníky zrovna na to své zboží. Je to mumraj, do kterého je radost se vmíchat. Až je jednomu líto, že si s místními nemůže trochu poklábosit a zaklevetit, protože sem se chodí i pro novinky a drby. Do Prinosu jsme přijeli na čtyřkolce a trošku jsme podcenili oblečení, odcházíme proto s novými ponožkami do kavárničky skromně schované v sousedním dvorku a objednáváme si teplou čokoládu. Na cestě, kterou máme před sebou, se každý kilojoule bude hodit.
Ke klášteru sv. Panteleimona (jinak též Pantaleona) vede kvalitní široká silnice, i tak ve mně ostré zatáčky a sklon vozovky vyvolávají závratě. K bráně přijíždíme pár minut po poledni. Smůla, začala siesta a pro návštěvníky se klášter uzavřel. Hasiči, kteří tady mají své hlídkové stanoviště, nás pobídnou, ať přesto zkusíme zazvonit. Dočkáme se sestry, která nás sice dovnitř nepustí, ale zato nabídne chlapům kafe.
My pokračujeme dál, už po horských nezpevněných cestičkách. Tu předem vybranou na mapě nejsme s to najít a pokusy doptat se pomoci u místních pastevců nikam nevedou, sveřepě nás posílají zpátky ke klášteru. Volíme proto alternativní a o fousek sjízdnější cestu, čerstvě uklizenou po nedávném požáru. V této lokalitě jsou jeho stopy nejen vidět, ale též cítit. Cesta spáleništěm je skličující, ale pohled do údolí je vysvědčením zdejším záchranářům: v zuhelnatělé krajině svítí roztroušené zelené ostrůvky kolem uchráněných stavení, domků i přístřešků pro kozy a ovce.
Na neplánované trase nás čeká úchvatné překvapení: kostelík s čarovným pojmenováním Metamorfosi (Proměnění) posazený na kuželové skále jako vystřižené z čínských tušových maleb. Stoupáme k němu po kamenité cestičce, kde by si každý kůl v plotě, jako že jich tu je hodně, musel připadat jako kůl v plotě, kdyby tu nějaký plot byl. Řeknu vám, kdybych měla být kamenem chrámu, bylo by lákavé pomáhat nést klenbu Mont-Saint-Michel nebo klášterního kostela v Novém Dvoře, ale možná ještě krásnější by bylo uvíznout mezi ostatními kvádry zrovna tady, s nadhledem v tichu hor.
Nejbližší vesnice Kalirachi nejeví známky života, nezbývá tedy než dojet si na pozdní oběd až k moři. V rybí taverně přímo na břehu obíráme mořského vlka a po očku sledujeme dva místní týpky. Jako by nepřijeli autem, lámou do sebe jednou ouzo za druhým a nabídnuté chipsy ze smaženého lilku nechávají na stole bez povšimnutí jako trpěnou dekoraci. Jeden pupkatý, druhý bezzubý, oba to zkouší na servírku v předdůchodovém věku. Jsou těžce v pohodě. To my ostatně taky, ani to ouzo k tomu nepotřebujeme. K naprosté spokojenosti už chybí snad jen jediné: v kopcích se honily mraky a nám bylo docela zima, takže se jedeme vyhřát na některou z těch parádních pláží, o kterých jsem básnila už dříve v článku Lážo plážo.