Už nevím, jestli jsem dřív zaslechla upoutávku v rozhlase, nebo zahlédla plakát ve vitríně, jisté ale je, že název této výstavy vymysleli její tvůrci tak skvěle, že už jen kvůli němu jsem na ni chtěla jít a zjistit, kdo to ten Šílený hedvábník byl a co byl zač. Výstava je navíc instalována v Uměleckoprůmyslovém muzeu, ve kterém jsem ještě nebyla, před opravou ani po ní, a z toalet ve druhém patře je prý krásný výhled na starý židovský hřbitov. Čtěte dál a dozvíte se, jak se to má s tím hedvábníkem a jeho šíleností. A možná dojde i na ten výhled.Příběh zapomenutého pražského rodáka by vydal na oscarový biják. Zpočátku by se podobal filmům pro pamětníky. V hlavní roli mladý muž sportovní postavy a dokonalého zevnějšku s charismatickým pohledem, tak trochu Raoul Schránil, a mladá štíhlá žena ze zámožné rodiny s okouzlujícím úsměvem, tak trochu Zita Kabátová. On vedl spolu s bratrem obchod látkami na Můstku, ona si tam přišla na doporučení přátel vybrat látku na lyžařský oblek. Nevím, jak to tehdy dopadlo s výběrem zboží, ale vím, že si tam vybrala ženicha. Zika (Zikmund) Asher byl známý nejen díky obchodování s textilem, ale také díky svým sportovním výkonům a reprezentování Československa i na zahraničních lyžařských závodech. Za nejlepší způsob, jak sjet kopec, považoval jízdu šusem, rychlost miloval i za volantem a v dobovém tisku se o něm proto psalo jako o šíleném hedvábníkovi. Platil za dobrou partii a umím si představit, že ho nejedna matka ve svých tajných snech vedla k oltáři se svou dcerou. Tady ale přichází dramatický moment našeho filmu: matka Lídy (Ludmily) Tydlitátové, která se v obchodě do charismatického jinověrce zakoukala, takový sen neměla. Nebylo jí to ale nic platné, posledním zoufalým pokusem zabránit dceři ve sňatku prý bylo, že ji ve svatební den shodila ze schodů. Nevěsta měla možná pár modřin, ale vdávala se v únoru, a tak je schovala pod kabát. Krátce nato vycestovali novomanželé na svatební cestu do Norska a pak už Lída své rodiče nikdy neviděla.Mezitím totiž Československo obsadila německá vojska a vzhledem k Zikovu židovskému původu nepovažovali Asherovi za dobrý nápad vracet se do Prahy. Nový život začali v Londýně a vrhli se na to, co už znali, obchodování s látkami. Pak ale dospěli k tomu, že chtějí-li uspět, musí začít látky sami vyrábět. Značka Asher se ve světě textilu a haute couture stala pojmem, Zika spolupracoval se slavnými výtvarníky, z jeho látek šili věhlasní návrháři a oblékala se do nich i královská rodina.Móda mě nikdy moc nebrala, smysl módních časopisů mi uniká a módní trendy iritují. Co můžete čekat, když s tímto postojem vystoupáte šest pater a vstoupíte do výstavních sálů? Obrovské překvapení! Jednak je tu ten barvitý příběh Ziky a Lídy, který by si člověk sotva vymyslel. A pak tady jsou ty látky. Popravdě, mnohé z nich mi přišly příliš ulítlé, než abych zatoužila po modelu z nich ve své skříni. Ale třeba ty, které navrhovala sama Lída, bez výtvarného vzdělání, ale s přirozeným vkusem, drobná geometrie s rysy nedokonalosti ruční kresby, ty se mi líbily. Stejně jako velkoplošné květinové vzory a mezi nimi nejvíc sakura s vlaštovkami.Kurátorka a designér výstavy odvedli skvělou práci. Vysokou laťku nastavují hned v předsálí, ve kterém se návštěvník seznamuje s protagonisty a jejich životním příběhem, a drží ji i v následujících třech sálech. Vstupte a dívejte se na vzorkovnice i panely s látkami za sklem, obdivujte rozměrný textilní obraz od Matisse i sbírku jedinečných šátků- obrazů (Modrou krajinu od Zao Wou-Ki bych si prosila), postůjte před vystavenou korespondencí Ziky Ashera s výtvarníky a dejte chvíli Janu Potměšilovi, on vám ty dopisy tuze krásně přečte. Podivte se nad šaty ušitými z potištěné látky na padáky, pousmějte se nad experimenty s papírovými látkami a plasty. Porovnejte vzorek látky s ušitou blůzkou nebo s fotkou modelky z magazínu. Dovolte Lídě vystoupit z černobílé fotografie na stěně a předvést vám ten vlněný kabátek, co má na sobě, v plné kráse. Přečtěte si doprovodné texty a poučte se o pojmech, které znějí tak čarokrásně: Ostorog, Kilimura, Kanimura, Ayomura, Magnamura – ještě řekněte, že v tom neslyšíte jméno pro čaroděje a jeho čtyři sestry. A až si to všechno projdete a prohlédnete, nakoukněte do toho koutku za černou stěnou, kde běží ve smyčce dokument o Asherových, film pro ty, pro které zítra znamená dnes. Mluví v něm jejich syn Peter, jeho žena Robin, kurátorka výstavy Konstantina Hlaváčková a návrháři David Sassoon a Zandra Rhodes a komentáře čte opět skvěle Jan Potměšil a stojí za to vidět ten film celý.A než pak výstavu opustíte, ještě si prolistujte knížku Šílený hedvábník v předsálí. Bude se vám moc líbit, je vázaná v látce od Ashera, jak jinak, že, ve stejném zeleno-červeném florálním vzoru má i ořízku, je v ní spousta fotek a čtivého textu se spoustou informací, na které nenarazíte ani na panelech, ani ve filmu, a budete mít chuť si ji koupit. Jenomže pak sejdete do muzejního obchůdku v přízemí a zjistíte, kolik stojí, a pokud nejste posedlí látkami jako Asherovi nebo zámožní jako Tydlitátovi, odejdete domů bez ní.Jo a ten výhled? Na toaletu jsem nešla, nebylo třeba. Objevila jsem totiž v mezipatře jakýsi multifunkční sál (při mé návštěvě prázdný, jen s pár fotografiemi na zdi), co má okna na druhou stranu, než je ulice, a tím pádem pohled z těch oken vede na starý židovský hřbitov s jeho náhrobky nakloněnými k zemi pod všemi myslitelnými úhly. Na chvilku si pomyslím, že kdyby Zika Asher zemřel ve svých dvaaosmdesáti letech v Praze, mohl být pochován právě tady. (Vím, že nemohl, poslední pohřeb se tu konal na konci osmnáctého století, proto i s kamínkem na hrob Franze Kafky, Maxe Broda nebo Oty Pavla musíte ze Staroměstské popojet metrem na Želivského.)Málem bych zapomněla: Jak celý týden do práce nosím šaty, sukně a černé kalhoty, tak pak o víkendu chodím v džínách a v džínách jsem vyrazila i na Šíleného hedvábníka. Přiznám se, že jsem pociťovala jistou nepatřičnost svého hrubě konfekčního odění a dovolím si doporučit natěšeným čtenářům obléci si na Šíleného hedvábníka něco příhodnějšího, klidně šíleného a ne nutně hedvábného.Šílený hedvábník. 15. února – 15. září 2019. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze.

LANIUS MINOR

život v úžasu

osobní blog