Vozovka i vodorovné dopravní značení na ní se ještě lesknou novotou. Už jen pár zákrut a jsme tam, kde jsme chtěli být. Dokud bylo Kastro přístupné jen po bídné prašné cestě, nemělo jediného stálého obyvatele a v zimě ani nestálého. Ale to se teď asi díky nové pohodlné cestě změní. Však už se tu z leckteré hromady rozpadlých domků skládají jako z kostek lega domky nové, povětšinou rekreační. Máváme dvěma pokrývačům, tancujícím na trámech nad druhým patrem bez jakéhokoliv jištění, a hlava se nám točí za ně. Málem mineme odbočku k big church. Velký kostel na konci obce se ukáže být malou kapličkou, ke všemu zavřenou. Mohli bychom složit kosti na hromadu do sousední kostnice, ta je dokořán, ale na to jsme ještě trochu moc živí a naše kosti málo vybělené. Vrátíme se na náves. Tady je kostelík otevřený, ale v šortkách jen ostýchavě nakouknu a zapálím svíčku v předsíni. Hned vedle sídlí Kostova kavárna, v této roční a denní době venkovní. Ve stínu velikého stromu stojí pár hrubých stolů s židlemi a lavicemi a na zdi dvorku visí obrazy v čínském stylu. K ouzu se tu podávají cuketové placičky a ke kávě hlavolamy. Rozložit ježka v kleci zvládne Petr hravě a brzy se před ním vrší nerozlousknuté rébusy od ostatních hostů, samých Čechů. Dva z nich nám bude dáno potkat na toulkách ostrovem ještě několikrát. Svět je malý a Thassos přímo prťavý. Dokud ho nezačnete prozkoumávat pěšky.
Plácek v Kastru nám učaroval a my se sem po pár dnech vrátili s tím, že se zajdeme podívat do hor k vodopádům a po návratu si dáme frapé u Kosty. Mimochodem, s Costa Café nemá fakt vůbec nic společného a nejmarkantnější projev globalizace v této obci jsou prázdné bedny od coca-coly, vyskládané vzadu za domkem. Přes půvabnou náhorní plošinu s úchvatným výhledem do údolí (Jé, hele tam ten malý domeček, kdo tam může takhle uprostřed ničeho bydlet?) sestupujeme do soutěsky k vodopádu, který na skále válí sudy po mechu. Nechce se nám zpátky stejnou cestou a vnořit se do tichých hor evokujících Nepál je příliš lákavé, než abychom odolali. Sledujeme potok, dokud se úplně nevsákne mezi kameny, pak si naši plnou pozornost vyžádají včely, zde pilnější než jejich příbuzné za vodou, takže není divu, že se zdejší med ve velkém vyváží. A tudíž není divu, že je zde tolik úlů. Jednoduché bedýnky lemují stezky v dlouhých řadách, opravdu dlouhých, děsně dlouhých, už ani nefotím, aby mi neokukovaly aparát, už ani nemluvím, aby to nenapraly do mých zubů, už se jen snažím co nejnepozorovaněji projít uličkou hanby, že zatímco ony makaj, já se tu poflakuju a překážím. Jenomže sotva se vymotáme z jedné včelí farmy, další je před námi. A někde mezi těmi úly byla nenápadná odbočka ke kapličce, odkud měla podle mapy vést strmá stezka zpět do Kastra. Propásli jsme ji. Když jsme to zjistili, nemělo moc smysl se vracet a zkoušet ji najít. Pokračovali jsme vpřed, všechny cesty přece vedou do Kastra, nota bene když je celou dobu na dohled. Vždyť nás od něj dělí jen dvě údolí. Zachraňuje nás Kosta svým osobitým turistickým značením. Přistupujeme na kavárníkovu hru na šipkovanou a jako startujeme motory, protože tudy vede trasa ostrovního jeep safari. Nejprve tiše a s nachylujícím se sluncem zcela hlasitě závidíme kozám, které ostentativně pohrdají tím, co je v tomto terénu považováno za stezku, a ještě se vysmívají gravitaci. Být koza, sedím už dávno nad kávou. Jenomže nejsem, a tak přidáváme do kroku a funíme do dalšího kopce, abychom úplně nezatměli. (Jé, není tamto ten domeček, co jsme ho viděli zeshora? Už jsme skoro u něj.) Poslední kilometr nám odmávne Athos, který se nečekaně vykreslí na obzoru za mořem. Posledních pár metrů už nevidíme vůbec nic. Klopýtáme hromadou kamení vábeni světýlkem na návsi. Kosta sedí s posledními hosty (Čechy, jak jinak) uvnitř svého podniku. Uvaří nám teplý čaj, nalije do nás ouzo, předvede pár kouzel, při jednom z nich nás připraví o pět eur, pak nám peníze vrátí, a pak si je zase vezme, když platíme účet. Na cestu k autu si musíme svítit mobilem. O takové krásné tmě se astronomům v Ondřejově u Prahy ani nezdá.
Jste po tomto úvodu připraveni na zásadní prohlášení? Kastro má magickou atmosféru a my tam nechali kus srdce!