top of page
  • Text: ťuhýk - Foto: ťuhýk a Miroň

Thassos: Reportáž pro kočku


Milý Fešáku,

být či nebýt kočkou v Řecku, to je otázka. Oproti psům tu tví soukmenovci požívají větší přízně, ale na růžích ustláno nemají. Většina squatuje, kde se dá i nedá, a živí se, jak umí. V létě jim přilepšují turisté; není taverny, ve které by hosty kromě majitele neobskakovala i celá tlupa chlupatých příživníků, čekajících na sousta, odtržená od úst se značným sebezapřením, jelikož řecká kuchyně je hodně dobrá a dělit se třeba o grilovanou chobotničku se jednomu fakt moc nechce. Protože ale i kočky umí dělat psí voči, nosíme s sebou sáček s granulemi. Jak ale přežívají tví příbuzní za mořem v zimních měsících, to netuším. Nějak to zjevně zvládají, protože třeba náš hotelový kocour Malachiáš, jak ho Petr pojmenoval, se vrací s každým jarem, kdy se hotel po zimní přestávce znovu otevírá, už pět let.

Malachiáš z Trypiti by se ti líbil, teda aspoň myslím. Nám se líbil hodně. Jak by taky ne: když přišel ke stolu, vlastně ani nechtěl krmit a hozená sousta často nechal ležet, spíš si říkal o podrbání. To měl tuze rád. A že na sebe dbal a svůj bílo-rezavý kožíšek hezky udržoval, pohladil ho člověk rád. Za odměnu se toho hodně dověděl, protože Malachiáš byl děsně ukecaný a vybrebentil i to, co nevěděl. Vážně, tak ukecané zvíře aby jeden pohledal! Vyluzoval naprosto originální a nezapomenutelné dvojmňouky, něco jako mia-mňau, s melodií svědčící o talentu pro asijské tónové jazyky, v helénském prostředí bohužel nevyužitém. Z kocoura se po pár dnech vyklubala kočka, ale její skutečné jméno nám nikdo z personálu nebyl s to říct, takže v naší paměti zůstane už napořád Malachiášem.

Vlastně ani žádnou jinou ostrovní kočku neznáme jménem. Do paměti se nám ale zapsaly i tak. Třeba černobílý strážce rozpadlého domku ve vesnici Theologos, který na nás troufale vyplazoval jazyk, než statečně utekl, nebo ten dlouhosrstý tvor barvy bílé kávy v Maries, který jako by na vedlejšák hlídal jedno rozčepýřené kotě, malé a černé tak, že chvíli trvalo, než ho člověk vůbec rozpoznal. Když už jsem zmínila Maries, tak na tuhle vesnici bacha, milý brachu! Tamější kočky jsou fakt dost drsný! V místní smečce se volby do kočičího zastupitelstva konají častěji než v té nejnestabilnější samosprávě a nikdo nikoho nešetří. Vítězí ten nejsilnější a nejdrzejší a běda, když mu budeš pokukovat po jeho vyvolené, a dvakrát běda, když mu vyfoukneš sousto. Křič a zdrhej, dobře ti radím. A nenech se zmást idylou, že si tu jedna bílá s jedním mourkem přátelsky masírují kožíšky. Uši mají v pozoru a jsou připravení skočit po komkoliv a čemkoliv.

To v Kastru, tom pokojném a námi tolik opěvovaném řeckém Nepálu, jsou i ta zvířata tak nějak víc v klidu. Ani tady se nevyplácí nerespektovat hierarchii a koťata to tu mají stejně těžké jako jinde, ale víc než bitky pěstují místní čumáci jógu. Opřít o dvě přední, zadní vystrčit, hlavu vyvrátit – a vydržet. Jedná ásana krkolomnější než druhá, nebudu je ani zkoušet, vždyť nezvládnu pořádně ani kočičí hřbet. Když tě ale vidím, jak vysoko umíš vytrčit zadeček a jak blízko máš při tom stoji na hlavě, myslím, že bys s místními jogínkami hladce držel krok.

A ještě o jedné kočce ti chci říct, Fešáku. San Antonio Beach Restaurant v Potosu je od pohledu docela nóbl restaurace, ale to by nesměla být v Řecku, aby v ní nebylo taky pár koček. Jedna z nich mě rozbrečela. Bylo to jedno z nejorvanějších zvířat, které jsem na ostrově během těch pár dní potkala, s nemocnýma ušima a slepým znetvořeným okem budila soucit, ale slzy do očí mi vehnala svou mateřskou obětavostí. Přestože sama působila vyhládle, všechny granule a všechna sousta odnášela od stolu k plotu koťatům, příliš plachým, než aby přišla blíž. V letadle instruují cestující před startem, jak se chovat v případě nestandardních situací. Třeba když klesne tlak v kabině, spustí se ze stropu dýchací masky. Nejprve si je mají nasadit dospělí a teprve pak mají matky nasadit masku svým dětem. Vsadím se, že tahle kočka by na tohle pravidlo kašlala.

Ty se asi do Řecka nikdy nedostaneš, můj milý kocoure, a jak tě znám, ani po tom netoužíš. Chtěla jsem ti ale povědět, že i tam žijí zástupci tvého druhu a že jsou každý po svém hodni pozornosti. Ovšem kdykoliv se nám někde hodně líbí a nechce se nám domů, pomyslíme na tebe a rázem je nám jasné, kam patříme. To na tebe se těšíme, to ty jsi náš úžasný kocour. Zapiš si to za ty svoje chlupaté uši!

bottom of page