Vracím se z práce po jednom z výživných dnů, jakých bývá před koncem roku o něco víc, než jindy. Vlastně jsem nedělala nic, co bych nedělala běžně, jen toho bylo nějak hodně, konkrétně asi tak pět set minut telefonování, mailování, kopírování, vyhledávání, překládání, formátování, skartování a jiného dělání. Na jedné periferii sednu do metra a vezu se na jinou periferii; vozy praskají ve švech, lidí jede mnohem víc, než je touto dobou obvyklé. Pod paží krabici, v ruce dvě, tři tašky, o dveře opřený vánoční stromek. Jsem z těch davů a ze všech slov za celý den tak unavená, že ani nevyndám rozečtenou knížku z kabelky. Pár posledních stránek dočtu až doma, v pohodlí, klidu, teple, s plným žaludkem a nevýslovnou vděčností za svůj snadný a pohodový život, protože…
… protože narodit se třeba ve východokonžské provincii Severní Kivu nebo na Haiti, neměla bych nejspíš vůbec tušení, co je to skener, jak vytvořit excelovou tabulku a k čemu je dobrý ISIR. Zato bych věděla, jak zní střelba z kalašnikova, nebo jaké pocity vyvolávají otřesy země pod nohama. S velkou pravděpodobností bych dřív nebo později potřebovala lékařské ošetření a v tom případě bych měla velkou kliku, kdybych se po několikadenní cestě dostala do nemocnice, ve které by zrovna působili Lékaři bez hranic. Kongo, Haiti a mezinárodní humanitární organizaci Médecins Sans Frontières zmiňuju zcela záměrně, protože…
… protože právě o nich je ta zmiňovaná kniha – Tichý dech. Není z těch, které si otevřete při jídle; popisuje velmi naturalisticky těžko představitelnou bídu a utrpení, na které hned tak nezapomenete, a dost dobře vás nějak ovlivní a změní. Pro svůj blog si záměrně vybírám pozitivní témata a píšu o krásách, které ve mně budí úžas. Jestliže tedy věnuji článek knize, ve které teče krev a umírají lidé, musím k tomu mít jo dobrý důvod. Věřte, že mám. Tím důvodem je autor knihy Jan Trachta, protože…
… protože je to obdivuhodný muž. Šimon Pánek ho v úvodu knihy charakterizuje těmito slovy: Dobře si pamatuji na původní dojem ze setkání s Honzou Trachtou. Inteligentní drsňák s odstupem. /…/ Zvláštní směs drzosti a pokory, frajerství a zároveň ryzí snahy dostat se věcem na kloub a rozumět jim. Potřeby dělat v životě věci, které jsou správné, které mají smysl a dělat je dobře. Být v životě k něčemu. Tato potřeba dovedla dětského chirurga z Prahy do řad Lékařů bez hranic a s nimi už na několik misí. O několika z nich, včetně té úplně první, vypráví ve své knížce: na podzim 2008 a pak ještě o tři roky později působil v Severním Kivu, tyto dvě kapitoly doplňuje základními daty z postkoloniální historie Konga a v poslední části referuje o šestitýdenním zásahu na Haiti zkraje roku 2010, kdy ostrov zasáhlo zemětřesení, co do počtu obětí jedno z nejničivějších v dějinách lidstva. Autor o práci v terénu píše realisticky, bez příkras, lékaře ukazuje jako lidi s chybami a chybující, a mně si tím velmi získal. Pustila jsem si pak na internetu a na youtube i pár rozhovorů a jen jsem se utvrdila v dojmu, že je to správný chlap, který to má srovnané v hlavě a i srdce má na správném místě. A pak je tady ještě něco, čím mě kniha obohatila, protože…
… protože jak se píše i v anotaci: Prostá radost ze života je snad nejsilnější inspirací, kterou čtenář v této knize najde. Dovolte mi doložit to jedním delším citátem, který taky pěkně ilustruje, jak čtivě je kniha napsána: Na misi jsme sice všichni žili hlavně prací, ale čas od času nastaly momenty, které mě skrze clonu únavy a ošklivosti nemocí zasáhly svou čistotou. Určitě k nim patřil zpěv konžských žen. Když se naše pradlena poprvé usadila na travnatém nádvoří nemocnice nad škopkem potřísněných operačních plášťů, zanořila ruce do pěny a začala zpívat čistým hlasem baladické konžské písně, zůstal jsem stát před operačním blokem jako opařený. Byl jsem v tu chvíli opojený jak jejími nahými rameny, tak hlasem, do kterého dokázala vtělit celou svoji zemi – s prudkým sluncem, zpěvem tropických ptáků, předením šelem v lesích, večerním smíchem, tancem kolem otevřených ohňů a vůní tlející zeminy pod listy banánovníků. Podobně se v kostele vedle základny někdy rozezněl chorál, při kterém mrazilo. V neděli jsem se několikrát nepozorovaně vmísil do davu ve dveřích kostela a sledoval zástup dívek před oltářem, které za melodie dvou elektrických kytar nacvičovaly písně doprovázené taneční pantomimou, které jsem rozuměl i já. V rytmu bubnů potažených hovězí kůží zdravily ladně slunce, okopávaly pole, nabízely misku s pokrmem neviditelným mužům, chovaly dítě a tančily před soumrakem. Trochu jsem při tom poslechu trnul, protože opěvovaly poklidný život, kterého si ve skutečnosti asi moc neužijí. – Byly to silné okamžiky, kdy jsem stál mezi místními lidmi zcela pohlcenými hudbou, a konečně jsem na chvíli nebyl jakožto bílý cizinec středem pozornosti. Mohl jsem se s ostatními pohupovat do rytmu a myslet si, že takhle jednoduše si všichni rozumíme. I tohle bylo východní Kongo, jemuž jsem jinak spílal do černých děr, protože mě vysávalo a odvrhovalo, stejně tak jako mě jindy pohlcovalo a probouzelo k pocitu, že naše práce za všechnu tu námahu a nepohodlí přece jenom stojí. - Snad jsem vás navnadila, protože…
… protože jestli něco stojí za sdílení, jsou to svědectví, jako je toto. Tichý dech se čte se zatajeným dechem, a když pak člověk ten dech zase popadne, má potřebu udělat něco nad rámec svého běžného dělání, protože…
… protože je to správné a má to smysl!
Trachta, Jan: Tichý dech. Paseka 2013.