To se takhle zase jednou sešli chlapi ze Svatého Petra, Labské a Bedřichova na sousedském potlachu v hospodě a řeč se tentokrát stočila, světe div se, na kostel. „Chlapi,“ povídá Lojza. Teda vlastně poudá, protože veškerý hovor plyne po kerkonošsku. Pro jednou ale nechme chlapy mluvit trochu spisovněji. Tak tedy: „Chlapi,“ povídá Lojza, „já už to nevydržím. Mám doma kvůli tomu kostelu hotové peklo, že do Vrchlabí lán cesty, v zimě o život, a co že z kapličky, když slouží se v ní sotva třikrát do roka. A že prý z dětí s takovou neznabohy vychováme. Není dne, aby do mě žena nešila.“ „Ta moje do mě taky furt hučí,“ přidá se Tonda. „Prý další přípis vrchnosti ať sepíšeme, aby stavbu nového kostela schválili.“ Ukáže se, že není ve vsi ženatého muže, který by neměl na talíři s trochou kysela i spoustu řečí stran nového chrámu Páně. Jako by se všechny ženské spikly. A i ti nejprostší horalové, horníci a dřevorubci mají dost rozumu, aby se jim nevzpírali. Mlynář Špindler nabídl, že se můžou sejít u něj ve mlejně a supliku společně vytvořit. Hezky to sepsali, a dobře, protože císař František I. jejich požadavek milostivě schválil. Mělo to jen jeden drobný háček – a nešlo o peníze. Žádosti sepsané ve Špindlerově mlýně totiž bylo vyhověno povolením stavby kostela – ve Špindlerově Mlýně. Sklíčení vesničané si netroufli obtěžovat císařepána poukazem na to, že jejich obec se jmenuje Svatý Petr a raději svou vísku přejmenovali. Stalo se tak, anebo nějak podobně, na sklonku 18. století.
Zděný kostel stojí ve Špindlerově Mlýně od roku 1807 dodnes a bohoslužby obstarává každou neděli odpoledne pan farář ze sousedního Vrchlabí, vlněný ornát navlečený přes péřovou bundu. Že v tomto kraji není zbožnosti bez otužilosti, napovídá už voda v kropence. Slovy mého bratra: Je veliká škoda, že v kropence voda svěcená už není – zmrzla v led svěcený. Taky Johánek z Pomuku u starého mostu přes Labe má asi málokdy nohy v suchu a určitě by nepohrdl vlněnými ponožkami a pořádným kožíškem. Sněhovou nadílku tu ze silnic navážejí do řeky. Děje se tak pod dohledem Krakonoše, pána hor a přítele dětí. Ty jsou ze sněhu nadšené stejnou měrou jako lyžaři. Kdo nadšený není, jsou řidiči. Nejjistější pohyb vpřed je s řetězy na kolech. Ne vždy je to pohyb nejrychlejší a nejsnazší a vymotat kola z řetězu namotaného na nápravě je výrazně obtížnější než vyndat ježka z klece.
V hospodě tento příspěvek začal, v hospodě i skončí: Ve stylovém baru Silver Rock servírují mojito v 1,5 litrovém kyblíku s brčky dlouhými tak, že se můžete podělit i se zákazníky u sousedního stolu. Jen ten hovor už se asi nebude točit okolo kostela jako před půldruhým stoletím. Ono se tu dost možná kvůli hlasité hudbě nebude mluvit vůbec.
Umlknu tedy i já a nechám obrázky, aby vám navodily náladu zimního Špindlu.