Dvaaosmdesátiletý Petr Ramon, vrátný nemocnice v Tichém Újezdě, naštěstí nečetl Zázračný úklid Marie Kondo. Nevyhodil tak všechny ty ztracené a zapomenuté a nepotřebné věci, odkládané šest desítek let na vršek registrační skříně. A nezapomněl tak příběhy, které se s předměty a s těmi, kterým patřily, pojí. O pěti z nich vypráví v prozaickém debutu Jana Koubka nazvaném Matky. Když bere do ruky přívěsek na klíče, obrázkovou knížku o Africe, skleněné medvědí očko, tmavě fialovou rtěnku nebo krabičku vitamínů, dotýká se v nich životů pěti žen. Pěti matek, čekali byste s ohledem na titul. No, ono to s tím mateřstvím ani u jedné nebylo tak jednoduché.
Hned zkraje tady máme zlatovlasou Věru Mossesovou a pěkně drsný příběh Židovky, matky, která přežije své dvě děti, aniž by kdy mohla mít další a jako gynekoložka pak celý život vystupuje proti potratům. Anna Schillerová je Němka, jako dítě odsunutá do Německa, nyní zpět jako manželka Čecha. Ovšem třetí dítě počala během jedné ze svých návštěv příbuzných v Německu s neznámým černochem a těžce postižený chlapec vyrůstal v ústavu. Hana Sedláková snila o studiu medicíny, než ale stihla zapustit kořeny v univerzitních sálech, porodila první dítě a pak druhé a další. Na tyto tři příběhy, propojené navíc jedním domem, ve kterém se ve vleku dějinných událostí rodiny Mossesových, Schillerových a Sedlákových prostřídaly, navazují další dva příběhy, nahlížející mateřství ze dvou krajních protipólů. Zatímco Kateřina Janoušková otěhotněla nechtěně a rozhoduje se pro potrat, Lence Havlové se přes veškerou zarputilou snahu otěhotnět nepodaří. Uzlíkem na provázku s těmito perličkami je příběh vypravěčův. I v něm se mihne žena, jeho matka, je ale především o jeho lásce. Sám autor v jednom rozhovoru prozrazuje, že postavu vypravěče vytvořil až v průběhu psaní.
A tím se dostávám ke slabině knihy. Ta kompozice se snaží být tak dokonalá a propracovaná, až je překombinovaná. Knize by prospěl škrt. Buď vynechat pojítko domu a povídky propojit volně pouze ztracenými předměty, anebo ponechat pouze první tři příběhy a další dva k nim nelepit. K tomuto řešení bych se přikláněla a přimlouvala bych se za podrobnější vypsání Věřina, Annina a Hanina osudu. Jejich příběhy jsou tak silné, že by rozhodně vydaly na víc stran. V předložené podobě jsou hutné jako sirup, který si o trochu toho naředění říká.
I přes tuto výhradu Matky ke čtení doporučuju. Kdyby pro nic jiného, pak pro „ženské čtení“ z pera mužského autora. Nebo pro postavu laskavého vypravěče, pána, s kterým bych se ráda dala do řeči. A konečně i pro ten příjemný styl:
„Medvěd, který přišel o své oko, byl nevelký, s vypelichanou srstí a čumákem prošitým silnou černou nití; sám jsem kdysi měl podobného a vím, že neochotu zůstat u trupu svého majitele jevily i jiné části těla, a tak matka posléze musela medvědovi přišívat jednotlivé končetiny: ruce, nohy a uši. Podobně jako plyšoví psi s obojkem z kančích chlupů, se také medvědi dali vystřílet na pouti. Byli připevnění na tlustých špejlích a někdy se stalo, že brok ze vzduchovky zasáhl kromě špejle i samotnou hračku, a medvědi s válečným zraněním prozrazujícím jejich pouťový původ proto nebyli žádnou výjimkou. Řekl bych, že medvěd, kterého do nemocnice přinesl syn Hany Koutské, pocházel ještě z Mossesovy vily. Nevím, proč mě to napadlo, ale připadal mi starý a unavený, jako by, stejně jako já, zažil válku a Henleina a jekot sirén. /…/ Překvapuje mě, že se medvídek neztratil při přestavbách, kterými později Mossesova vila prošla; každopádně však prokázal obrovskou životaschopnost, jak se ostatně od medvěda, pocházejícího z pouťové střelnice, dalo očekávat a evidentně oslepl až před koncem milénia, kdy ho syn Hany Koutské vzal do nemocnice a lehkomyslně vytrousil jedno z jeho skleněných očí.“
V knihkupectvích se prohýbají police pod kuchařkami, dětskými knihami a severskými detektivkami. Za objevování ale rozhodně stojí i domácí tvorba. Třeba zrovna Matky Jana Koubka.
Koubek, Jan: Matky. Odeon 2012.