Blížila jsem se ke skupince urostlých chlapů. Jeden zrovna svlékal bundu a v sice teplém, ale stále ještě únorovém večeru postával u lavičky jen v krátkém rukávu. Jiný týpek si jeho obnaženou paži pečlivě prohlížel. Jak jsem je míjela, uvízl mi v uších útržek jejich rozhovoru: Mě se ďábel bojí, protože Bůh je pořád se mnou. Ať už takto komentované tetování vypadalo jakkoliv, to teologické vyznání mě svou nečekaností a hloubkou dostalo.
Být Princ, toho maníka bych určitě zařadila do své portrétní galerie. Tomáš Princ totiž je fotograf, který po vzoru Brandona Statona a jeho projektu Humans of New York zachycuje od srpna 2013 příběhy lidí, které potkává v pražských ulicích. Jeho blog Humans of Prague (oceněný v loňském roce cenou Magnesia litera) je pestrou mozaikou lidských bytostí různého věku, různých národností, různých povolání a především různých životních osudů. Někdy zaujme už samotná fotografie: slečna s velikým červeným plyšákem se zafačovanou tlapkou, muž v křižáckém kostýmu s přilbou na hlavě na přechodu pro chodce, mladík naboso. Většinou jsou to ale portréty obyčejných lidí s městem v pozadí; rozpoznáte vestibul metra na Andělu nebo letohrádek Hvězda, jindy tvoří kulisu bezejmenná ulice a neznámý dům. To co z těch obyčejných portrétů dělá něco neobyčejného, jsou dvojjazyčné česko-anglické doprovodné texty, výňatky z rozvorů, které fotograf s fotografovanými zapředl.
Naposledy co se mi stalo pěknýho? Jsem si uvařil dobrý kafe.
„Kdysi jsem byl v Tatrách, v kempu, a z jednoho auta vylezla holandská rodina s hodně dětmi. Hrozně se mi to líbilo. Tak jsem si řekl, že bych jich chtěl mít pět. Zatím mám čtyři – ale čtyři pětiny, to není špatné, ne? Dá to spoustu práce, ale myslím si, že mít a vychovat děti je jedna z mála věcí, které mají opravdu smysl. Brácha má taky čtyři děti a bratr jeho manželky dokonce sedm. Říkám si, že kdybysme se sešli všichni dohromady, tak bysme už zvládli sežrat prase.“
Asi se mi holky líbí čím dál tím víc. Akorát já už se jim tolik nelíbím.
„Já jsem životní optimista. Když jsem ležel v nemocnici na Františku, tak se mě ptali, jestli chci na dvojlůžkový pokoj. Já jim řekl: ‚Ne, já chci na ten největší, já si chci povídat s lidmi.‘ Takže mě dali na dvanáctku a já se s každým bavil – i s tím, co mu uřízli nohu. Dali mu protézu a já říkám: ‚Pepiku, zítra ti budu stříhat nehty.‘ A on se smál. Hned to bral jinak. Říkám: ‚Hoši, všechno je to v hlavě!‘ Po měsíci, co jsem tam ležel, přišel doktor a říká: ‚Pane Blažejovský, od té doby, co jste tady, se všem pacientům zlepšil zdravotní stav!‘ V tom já jsem přeborník. Říkávám, že každý člověk má v sobě lekárnu – ale ne každý ji dovede otevřít. Já jsem jednou byl na operačním sále a dělali mi srdeční katetrizaci – to se rozřízne tříslo a pustí do vás takový katétr. Napřed jede balónek, který se nafoukne a roztáhne tu zúženou cévu, co jde k srdci, a pak jede pružina, která se tam nechá a balónek jde ven. To mi dělali dvakrát. Ale podruhé mi na operačním sále najednou doktor říká: ‚Pane Blažejovský, vy máte hrozné štěstí – vaše srdce si samo udělalo bypass.‘ To byl jeden zázrak. Druhý přišel, když mi jednou páni chirurgové – Červený a Černý se jmenovali, jako v tom románu od Stendhala, a to si nedělám legraci –, omylem roztrhli močovou trubici. To byl docela průšvih. Museli mi pak propíchnout močový měchýř, aby nenastala otrava organismu. Dali mi pytlík, půl roku jsem chodil s vývodem a oni se neúspěšně zkoušeli dostat dovnitř, aby mi udělali kompletní rekonstrukci močových cest. Já z toho měl hrůzu. Ale nakonec jsem jednoho dne přišel za doktorem, jemu se tam konečně podařilo dostat a říká: ‚Ta vaše trubice srostla!‘ Takže já se prostě opravuju za pochodu. Manželka říká, že jsem Robocop.“
Cestou do práce se obvykle zavrtávám do knížek. Jak ale dosvědčuje i úvodní momentka pořízená z tramvaje při čekání na křižovatce, příběhy se odehrávají nejen v románech. I každé místo a jeho obyvatelé mají co vyprávět.