Na svatební cestu jsme jeli do Normandie. Šplhla jsem si u kamarádů svého muže, kteří mu tiše i nahlas záviděli ženu, co s ním prošmejdí krátery u Verdunu a ze všech pláží světa si nevybere Oahu v Pacifiku, ale Omahu v Atlantiku. Mně zase záviděly ženy, dokonce v mezinárodním měřítku: Docela dost nemovitostí v Normandii patří Britům a i naši bytní, Pauline a Nigel, byli echtovní Angličané s vychováním. Potěšeni, že jsme si pro líbánky vybrali právě jejich usedlost, nás jednou pozvali na gin s tonikem a Pauline si nechala vyprávět, jak jsme se seznámili. Povídání o inzerátu Edwarda Ferrarse na internetové seznamce přerušila překvapeně: „U vás je Austenová povinná četba?“ „Ne,“ řekli jsme po pravdě jako by nic. Překvapení vystřídal neskrývaný obdiv, když se obrátila na novomanžela s otázkou: „A tys ji četl?“ „No,“ odpověděl s intonací vyjadřující něco ve smyslu: „A co jako?“ Nato se Pauline otočila ke svému muži, zaměstnanci R.A.F., a řekla jen: „Vidíš?!“ Je k nevíře, kolik emocí lze vložit do dvou slabik.
Romány Jane Austenové obsadily v žebříčku dvaceti nejromantičtějších knih listu Guardian hned tři příčky: Anna Elliotová (Persuasion) osmnáctou, Rozum a cit čtrnáctou a Pýcha a předsudek druhou. Což vyvolává otázku, kdo je ještě oblíbenější než Austenová. Že by jedna ze sester Brontëových? Ale která? Anne, Dvojí život Heleny Grahamové? Samá voda, v seznamu vůbec nefiguruje. Charlotte, Jane Eyrová? Přihořívá, ta skončila čtvrtá. Emily, Na větrné hůrce? Hoří! Na Romea a Julii tak zbyla až bronzová medaile. Daleko od hlučícího davu, Sever proti Jihu, Anglický pacient, Doktor Živago, Velký Gatsby... znám jich čtrnáct z dvaceti a mám tak co dohánět, i když popravdě, Vojnu a mír asi nedám.
Na druhou stranu mi tam leccos chybí. Na mém seznamu romantické četby je dost vysoko Žena cestovatele časem od Audry Niffenegger (na film zapomeňte, kniha je skvělá) nebo Město jako Alice od Nevila Shuteho (jestli jste nečetli, tak tu chybu brzy napravte). A taky Procitnutí slečny Primové. Už ani nevím, jak jsem se k ní dostala, protože ani titul ani autorka Natalia Sanmartín Fenollera mi nic neříkaly. A ještě ke všemu má české vydání obálku, která je úplně mimo a svému obsahu prokazuje medvědí službu. Jinak je to ale klenot, jako když si z regálu vezmete uhlí a domů donesete diamant, studnice moudrosti o ženách, mužích a manželství. Sice mi několik desítek stran trvalo, než jsem se na ten zvláštní příběh naladila, ale pak už mi nestačily lepíky na všechny ty pasáže, co mě zaujaly:
„Co můžu udělat, abyste nebrečela?“ „Obávám se, že nic,“ dojatě odpověděla slečna Primová. „Teď ti to k ničemu nebude, protože jsi ještě malý, Septime, ale až vyrosteš a uvidíš plačící ženu, vzpomeň si, že to nejlepší, co můžeš udělat, je nedělat nic.“
„… rovnoprávnost nemá s manželstvím nic společného. Základem dobrého manželství, manželství rozumně šťastného, protože – nic si nenalhávejte – žádné není šťastné zcela, je právě nerovnost, která je nezbytná, aby mezi dvěma osobami mohl panovat vzájemný obdiv. Poslouchejte pozorně, co vám řeknu: Nehledejte manžela stejného, jako jste vy, hledejte si muže v každém ohledu mnohem lepšího, než jste vy.“
Procitnutí slečny Primové je román, který by mnozí, jak praví předsádka, místo čtení chtěli raději zažít. A víte co? Já ho skutečně zažívám! S mužem, kterého obdivuji, který je v každém ohledu mnohem lepší, než jsem já, který s přehledem strčí do kapsy Darcyho i Oaka a dokonce (těsně, ale přece) i Ferrarse.
Je mi ctí žít po Vašem boku, pane J.