Tento příspěvek začíná setmělým tichem. Na plácku před kostelem stojí hlouček na pohled velmi různorodých lidí, které spojují plamínky v očích. Odrážejí se v nich z ohníčku na zemi, od kterého kněz v slavnostním bílém ornátu zapaluje paškál a s touto mohutnou svící vstupuje do zhasnutého kostela. Brzy se chrám rozsvítí mihotavým světlem svíček, které do něj vnášejí všichni příchozí. A do tohoto tichého chvění zazní chvalozpěv na velikonoční svíci, symbolizující Krista. Nádherný text vyzývá anděly k jásotu a zemi k radosti. Zpívá o šťastné vině a o posvěcené noci, která zahání hříchy, smývá viny, hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost; zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci. A když opěvuje svíci, kterou rozsvítil planoucí oheň, jehož plamen se dělí a rozdává světlo, a přece ho neubývá, dostane se pochvaly i pilné včele, která pro tuto vzácnou svíci připravila vosk. Tak začíná oslava blahodárné noci, která spojila zemi s nebem, člověka s Bohem.
Pak svíce zhasnou a prostor se ještě jednou pohrouží do tmy, do které zaznívají vybraná čtení ze Starého zákona, připomínající dějiny spásy. Někdy je to až sedm úryvků, vždy ale nejméně tři: stvoření světa, příběh o Abrahámovi a jeho synu Izákovi a vyprávění o vyvedení Izraelců z egyptského zajetí a přechod Rudým mořem. A pak přijde ta chvíle, kdy kněz předzpívá Sláva na výsostech Bohu a po těch slovech se ticho a tma stáhnou do koutů, rozsvítí se všechna světla, rozehřmí se varhany a rozezní se zvony. Pro mě je toto ten nejslavnostnější okamžik v celém roce, moment, kdy se světlo a hudba zvenku přeleje i do mého nitra a prostoupí mě čirá radost.
Čtením z Nového zákona, evangeliem a kázáním jako by se mše vracela do svého obvyklého řádu, ale liturgie Bílé soboty je jedinečná, a tak se od průběhu běžné bohoslužby opět vychýlí obřadem svěcení křestní vody a případně křtem dospělých katechumenů – čekatelů na křest. Ještě jednou si všichni od paškálu zapálí svou svíčku a v jejím světle obnoví vlastní křestní sliby. Pro toho, kdo byl pokřtěn jako dítě, je to příležitost přiznat se k víře předků sám za sebe, přijmout odpovědnost za svůj život a za vztah k Bohu. Víra dává smysl i následujícím obřadům u oltáře, proměňování a přijímání. A když ve finále zazní propouštěcí formule obohacená dvojím aleluja, je to konec velikonoční vigilie, nikoliv však konec Velikonoc.
Jak vyjádřit slovy hloubku veliké noci? Přijďte ji někdy změřit sami. Berte to jako tajný tip: možná jste zvyklí chodit o Vánocích na půlnoční. Zkuste někdy zajít do kostela na Bílou sobotu večer a zažít tu krásu symboliky ohně, světla a vody. Budete si muset zjistit, v kolik hodin ve vybraném kostele bohoslužba začíná, protože předepsáno je pouze, že to má být po setmění, ale přesný čas se liší místo od místa. A taky se určitě teple oblečte, protože i když se zdá být venku už tepleji, kostely bývají po zimě pěkně vymrzlé a obřady trvají nejméně dvě hodiny.
V minulých letech jsme s Petrem slavili velikonoční vigilii na různých místech naší země. Zažili jsme plný děkanský kostel ve Znojmě i poloprázdný prostor loketského kostela, rušnou atmosféru velké baziliky na Kopečku, kde premonstráti po skončení obřadů odpálili nad Olomoucí velký ohňostroj, i komorní prostředí lomeckého poutního kostelíka. Zvláštní místo ve vzpomínkách zaujímá klášterní kostel ve Žďáře nad Sázavou, kde se lidé díky jedné neposedné myšce zvedali z lavic v mexických vlnách, čímž si ten malý šedý tvoreček vysloužil i zmínku v kázání. Taky letos se Petr těšil na myš, ale v Blatné působí mladý kněz a jak známo, nové koště dobře mete. Takže mše bez myše. A bez rutiny. A bez dlouhého kázání. Co taky dodávat k tomu, že hrob je prázdný!
Velikonoční neděle letos připadla na 1. duben. Zpráva o Ježíšově vzkříšení ale není apríl. Je to pravda a radost, kterou každý prožíváme v různé míře. A já se s vámi podělila o tu svou míru, protože je to pravda a radost, kterou si nedokážu a nechci nechat pro sebe!