Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest, že, Jane Amosi? Tomáš Garrigue byl sedmnáctkrát navržen na Nobelovu cenu míru a sedmnáctkrát ji nedostal, a přesto zůstal nezapomenut. Stejně jako Antonín a jeho hudba: Dochovalo se jí dost na tři a půl dne souvislého poslechu. Zdá se to být hodně, ovšem těch 85 hodin se rovná zhruba půldruhé desetitisícině skladatelova života. Jsou talenty neměřitelné hodinami a chvíle vzpírající se času. A jeden takový talent je k vidění a přesně takové chvíle jsou k prožití v Galerii Villa Pellé na retrospektivní výstavě Renáty Fučíkové nazvané příběhy / stories.
Fučíková, Fučíková, tu znám, to je ta Praha v srdci, ne? A podobnými černobílými šrafovanými obrázky doprovodila i knížku Radka Malého o Kafkovi, že? Odpověď je: Ano, taky, mimo jiné. Pod záložkou Knihy na autorčiných webovkách je vyskládaný komínek neuvěřitelných čtyřiceti šesti titulů. Mnohé z nich napsala, všechny ilustrovala. Nejen čeští, ale též angličtí, francouzští, španělští, čínští nebo korejští čtenáři se mohli přesvědčit o tom, jak pestré obrázky umí. A jak různorodě dokáže přizpůsobit styl kresby vyprávěným příběhům: čínským, keltským či arabským pohádkám, Shakespearovým a Molièrovým dramatům, pražským legendám a starým českým pověstem.
Tři roky práce, tři autorky, tři kila papíru a barvy – to je Historie Evropy. Obrazové putování. Stojím před vybranými dvojstranami zavěšenými na zdi. Jsou zalidněné němými postavami, bubliny teprve čekají na otextování a jejich běloba provokuje a vyzývá k vymýšlení vlastních vět a jejich vkládání do úst pánům v dobových kostýmech a dámám v kloboucích. A pak popojdu pár kroků a obdivuju další kresby, mnicha v kápi s hlavou zakloněnou a pohledem upřeným k nebi, kam ukazuje i jeho zdvižený ukazovák a kam míří sloupy rozestavěného chrámu. A přejdu do další místnosti a jako by mě vpíjely rozpité širokoúhlé akvarely české krajiny, Krajiny domova. A o kus dál se mi zatají dech nad trpělivě vyvedenými ornamenty lemujícími obrázky ze Starého a z Nového zákona. Nemůžu se vynadívat na ilustrace vyvedené technikou kvaše, jako by autorka do obrázku vlepila kus batikované látky! A ty barvy! Jaký div, že Ježíš v bárce spí, obklopený nejmodřejší modrou, musí se mu zdát krásné sny, z kterých ho ani bouře neprobudí, to až apoštolové, pohlcení napůl mořem, napůl strachem.
O patro výš pokojík Řehoře Samsy, čeká v rozestlané posteli, kdo se ho nezalekne, kdo se k němu přitulí. A pod střechou poštovní známky (nikoliv autorčina sbírka známek, nýbrž sbírka autorčiných známek, v tom je rozdíl). A ještě Jakubovo modročervené hvězdné nebe. A taky trůn krále Karla – odložil si plášť a korunu a na chvilku si odskočil, snad jeho místo neobsadí někdo nehodný, a jestli přece jen, prosím, ať je to dočasně a to dočasí ať je krátké.
A jsme zase u času. Ten strávený v příbězích Renáty Fučíkové není ztracený. A jestli jsem vás nalákala a zajdete si na výstavu, nebo si alespoň prohlédnete autorčiny webové stránky, shledáte, že Komenský, Masaryk a Dvořák se v prvním odstavci tohoto textu neshledali tak úplně nahodile.
Renáta Fučíková: příběhy / stories. 12. dubna – 19. června 2019. Galerie Villa Pellé