Svého šumavského dědečka, rolníka, kostelníka, hrobníka a básníka, si téměř nepamatuju. Měli jsme to k sobě příliš daleko a já byla příliš malá, když se vrátil v Boží náruč. Nebýt fotografií, kdoví, jestli bych si ho vůbec dokázala vybavit. Podobně funguje paměť i spisovateli Janu Novákovi: Bylo mi teprve nějakých šest nebo sedm let a už si nedokážu vybavit, jak jsem tenkrát v zrcadle vypadal, ale lehce mi naskočí, jak jsem vypadal na fotografiích. Nevím proč, ale moje paměť si udržuje zprostředkované obrazy lépe než ty opravdové… Na rozdíl ode mne si však svého dědu pamatuje mnohem lépe a mnohem lépe umí i psát, jak ukazuje jeho kniha, nazvaná prostě Děda.
V autobiografických vzpomínkách se vrací do konce 50. let, kdy o nedělích jezdíval s rodiči na návštěvu za prarodiči do malé polabské vesnice. To dítě, kterým tehdy byl, neví nic o politice a kolektivizaci, vnímá ale, jak se promítají do chování a charakteru jeho rodiny. Stěžejní postavou je matčin otec, ale zvolená forma vyprávění dává prostor představit i další postavy a ohlédnout se i za událostmi z meziválečných a válečných let. Jen málokterým dal autor jméno. Naprostá většina osob je označena obecným příbuzenským vztahem, povoláním, či přezdívkou, mezi kterými zaujímají čestné místo děda betonové srdce, babička kobra královská a strýc pýcha rodiny. Považuji za chtěný paradox, že výjimkou z tohoto pravidla je Jozef, nejprve čeledín, posléze komunista a funkcionář družstva, u kterého by se dalo spíš čekat, že mu autor nebude moct přijít na jméno.
Právě napětí mezi dědou a Jozefem pociťuje malý vypravěč velmi úkorně a rozhodne se pro čin, jehož odhalení je vetkáno do vzpomínek jako vlákno, které drží pohromadě všechny kapitoly. Některé z nich by přitom obstály i jako samostatné anekdoty ve smyslu krátké povídky, jako třeba ta napínavá o špeku v kapsách kabátu při razii gestapáků, nebo ta rozšafná o dědově smlouvání s řezníkem o ceně býčka, nebo ta hořce úsměvná o pořadníku na telefon. Střídají se v nich různé postavy, liší se i tempo vyprávění, ale všechny jsou poutavé, nabité emocemi a psané bravurním jazykem, s uvěřitelnými dialogy a okouzlující poetikou.
Těžko se mi vybírá pasáž, kterou bych to doložila. Nejraději bych vám přepsala třeba celou kapitolu Popel, vyznání lásky babičce, anebo to vzala z kraje a citovala první stranu knihy, která sice prozrazuje, co všechno se bude psát na těch dalších, ale spíš tím budí zvědavost, než že by od dalšího čtení odrazovala. Nakonec padla má volba na poslední odstavec úvodní kapitoly:
V městském divadle hrála směsice alkoholiků, kterým bylo jasné, že budoucnost už byla, a mladých talentů, vláčejících svá rogala na bílé útesy imaginace, z nichž někteří měli před sebou slibný let a jiní se už také začínali věnovat alkoholu, ale většina herců bydlela v Praze, kam to bylo hodinu cesty rychlíkem. Poslední rychlík stavěl na rozlehlém nádraží za železničním mostem v půl jedenácté. Několik osobáků sice jelo do Prahy i později, ale osobáky byly pomalé, špinavé a často měly zpoždění, takže to, co diváci viděli na jevišti městského divadla, souviselo často spíš s jízdním řádem na nádraží než s Brechtem, Gorkým, Čechovem anebo Shakespearem. Opona se každý večer zvedala v osm hodin, to byla dlouholetá tradice, a tak o premiéře trvalo nové představení Hamleta čtyři hodiny, zatímco o týden později se to celé sfouklo už za hodiny dvě. V sále nikdo nic nepostrádal, ubohá Ofélie zešílela, její otec přečetl slova, slova, slova, hrobníci si chvíli házeli Yorickovou lebkou, Hamlet poměřil nehybnou linku srdečních monitorů se šploucháním vědomí a tasil meč, diváci vděčně zatleskali a v půl jedenácté už Hamlet, Ofélie a Polonius zmrzle podupávali na peroně a napjatě naslouchali, kdy se v dálce ozve rachot rychlíku ze Slovenska, který je dopraví domů před půlnocí.
Nedávno jsem po letech znovu četla Selský baroko Jiřího Hájíčka. Vypráví o stejné době, jen ta vesnice v jeho knize není v Polabí, ale v jižních Čechách, a ten příběh je možná inspirován nějakými konkrétními osudy, ale je to románová fikce. Děda Jana Nováka má přidanou hodnotu právě v tom, jak osobní jeho vzpomínky jsou a jak pečlivě pro ně volil slova. Ten text se čte tak hezky, že by jeden neřekl, že se jedná o překlad. Jan Novák opustil rodnou zemi se svými rodiči na konci 60. let a už několik desetiletí píše své knihy v angličtině. Bylo by zajímavé pobavit se s jeho americkými čtenáři, jak knihu s tak svébytným geopolitickým kontextem vnímají. A jaké okolnosti utvářeli životy jejich dědů.
A co tvůj děda, můj milý čtenáři? Jaký byl a jak na něj vzpomínáš?
Novák, Jan: Děda. Argo 2022. Překlad Jan Novák a Jiřina Zachová