Žili byli bratři tři. Vlastně dva. Vlastně těch sourozenců bylo víc, ale redaktorku z Grada Publishing zaujal článek o životních osudech nejstaršího Františka a o patnáct let mladšího Karla a dala ho přečíst Michalu Vaněčkovi, který jejich příběh převyprávěl v historickém románu Mlýn.
Kniha by se stejně dobře mohla jmenovat Slib. Autor se sice noří do dávné minulosti a rámuje historii posledního mlynářského rodu událostmi ještě z doby monarchie, těžiště příběhu se ale odehrává v letech po druhé světové válce. V prvních poválečných letech se umírající otec rozhodl odkázat mlýn mladšímu z bratrů:
„Františkovi zaručíš výminek. Budete mlýn spravovat spolu. Ty jsi mladší, tak je to záruka, že třeba Františka přežiješ a budeš mlýn spravovat dál. Kdybyste nedej bůh neměli potomky. A slíbíte mi, tady a teď, že tento rodinný majetek navždy uchráníte. Ať se stane cokoliv!“
Všechny další kapitoly už jsou o důsledcích tohoto slibu. Bratři odmítli vstoupit do JZD. Neuznali znárodnění svých pozemků a dál osévali své pole a káceli stromy ve svém lese. Svého přesvědčení se nevzdali ani po výsleších StB, ani po téměř dvouleté vojně u pétépáků, ani po nuceném pobytu v psychiatrické léčebně, ani po zbavení svéprávnosti. Až v šedesátých letech orgány rezignovaly a daly bratrům pokoj pod podmínkou, že přestanou užívat vyvlastněné pozemky. František s Karlem se stáhli a žili z toho, co si dokázali vypěstovat na malém kamenitém políčku a odchovat v chlévě. Uzavření, zamlklí podivíni jak vystřižení z knihy Aleše Palána o šumavských samotářích.
Kde je hranice mezi dokumentem a románem inspirovaným skutečnými událostmi? Michal Vaněček chtěl napsat román, proto bratrům vybral jiné příjmení, přejmenoval i jejich rodiště, změnil identitu jejich sousedů a do příběhu cizí rodiny promítl zkušenosti s perzekucí rodiny vlastní. Zároveň ale jednotlivé epizody pečlivě datoval, citoval z historických dokumentů a kapitoly uvozoval časově odpovídajícími titulky z Rudého práva. Pro sebe jsem si výsledný text definovala jako knižní ekvivalent hraného dokumentu. Jako takový má našlápnuto dostat se na seznam povinné literatury. Urputnost, s níž bratři lpí na dodržení slibu daného umírajícímu otci, je provokující. Umím si představit, že by ústřední téma knihy spolu s hned dvakrát pakovaným citátem z Karla Čapka o tom, že lidé zůstávají stejní, že kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, mohla třídu osmnáctiletých středoškoláků dostat do pěkně živé diskuse o hodnotě slibu, o věrnosti, statečnosti, sebeúctě a sourozenecké soudržnosti. Pokud jde o mne, ráda bych se sama v sobě pletla, ale obávám se, že nejen že bych rozhodně nebyla s to takovému slibu dostát, ještě bych Františkovi a Karlovi sousedsky domlouvala, ať to vzdají, že přece jejich otec nemohl tušit, jaká nastane doba a jak nesplnitelný jejich slib bude. Jak se píše v anotaci: Dva bratři svůj slib splnili. Uchránili svůj majetek proti nacistům, komunistům i podnikatelům. Ale za jakou cenu…
Z vedlejších postav je nejvíce prostoru věnováno dvěma sestrám, synovci (a pozdějšímu poručníkovi), děvčátku ze sousedství (a pozdější pečovatelce) a mladému panu faráři. Netuším, zda a nakolik měl románový kněz předobraz v nějakém skutečném duchovním, nicméně ve své fiktivní podobě mi přirostl k srdci a jeho kázání patřila k těm nejlepším pasážím celé knihy. Sice se mi nezdá, že by se po návratu z lágru mohl vrátit do původní farnosti, pravděpodobnější je, že by vůbec nezískal souhlas s výkonem duchovenské činnosti a myl by někde okna nebo zatápěl v kotli, ale autor jeho propuštění načasoval těsně před rok 1968, tak to možná tak být mohlo a možná opravdu mohl pronést z kazatelny tato slova:
… Čas je drahocenným statkem, a proto ho musíme dobře užívat. Každé ráno je dar, který se nikdy nevrátí, věčná je škoda každého promarněného dne. Škoda je těch let, kdy většina z nás žije bez víry. Bez víry v Boha i bez víry v lepší zítřky. Ale i bez vědomí toho, jak strašně si dokážeme navzájem ubližovat. Většina z vás žije v nevědomosti a věří tomu, o čem si přečtete, že máte věřit. Většina z nás odvykla věřit zdravému rozumu a věřit své nejniternější víře v dobro, lásku a spravedlnost…“
Románový mlýn leží ve fiktivní vísce Holtovice. Ten skutečný se nachází v Hoslovicích, a pokud byste o jeho historii chtěli vědět víc, odkážu vás na pozoruhodnou práci gymnazistky Hany Gabrielové Historie vodního mlýna v Hoslovicích aneb Co přinesla voda a vzal čas. Dnes je objekt součástí Muzea středního Pootaví Strakonice. Díky řemeslné zručnosti posledních vlastníků a jejich důsledné izolaci (odmítli i zavedení elektřiny a plynu) se po technické stránce zachoval zakonzervovaný ve stavu zhruba z 20. let 20. století. Krásně zrekonstruovaný mlýn láká turisty i filmaře. Točila se tu už nejedna pohádka, mimo jiné i ti Tři bratři, na které jsem narážela první větou. Je to paradox, protože příběh posledního mlynářského rodu nemá s pohádkou společného vůbec nic. Snad jen naději, že spravedliví dojdou své odměny.
Že mlýn na obrázku nebude tím předmětným jihočeským mlýnem, jste asi poznali. Pokud poznáte nebo vypátráte i to, kde byl snímek mlýnských kol pořízen, a pošlete správnou odpověď ťuhýkovi mailem, máte u něj kilo mouky dvounulky.