• Text: ťuhýk - Foto: ťuhýk

Absynt, prosím


Pelyněk pravý, bedrník anýz, fenykl, meduňka, koriandr, andělika lékařská a velejemný líh, hodně lihu, sedmdesát procent lihu. Nápoj obestřený tajemstvím a legendami, poznamenaný skandály a zákazy, proslavený prokletými básníky. K ochutnání jsem se odhodlávala dlouho, děsil mě obsah alkoholu, bála jsem se hořkosti pelyňku. Zbytečně, jak jsem záhy seznala. Trpkost neznatelná a síla zvladatelná, neb absint se správně popíjí ředěný ledovou vodou v poměru 1:3 až 1:6. První čichový vjem po otevření lahve: Bromhexin, kapky proti kašli. První zraková asociace po nalití do skleničky: zelenkavo-zlatá duhová kulička. První chuťový pocit po napití: lékořice. Jestli člověku absint zachutná, záleží podle mne na tom, nakolik dá na první dojem. Protože dojem po druhém a třetím doušku, nějakém tom experimentování s poměrem vody a bungee jumpingu s neředěným panákem se od toho prvního může lišit. Piják absintu Viktora Olivy v pražské kavárně Slavia by mohl vyprávět.

Juraj Koudela a Filip Ostrowski se poznali v práci, kterou pak oba opustili, aby společně založili a vedli slovenské knižní nakladatelství zaměřené na reportážní literaturu. Pojmenovali ho Absint. Vlastně Absynt, což není slovenská podoba, nýbrž polská, protože oba pánové mají vazbu na Polsko a trochu tím asi taky vzdávají hold polské reportážní literatuře. V rozhovoru pro A2 na otázku, proč svému nakladatelství dali právě toto jméno, odpověděl Juraj Koudela takto:

Chtěli jsme, aby byl název pokud možno jednoslovný a srozumitelný. Slovo Absynt má v sobě cosi třaskavého, provokujícího. Rezonuje podobnou emocí jako knížky, které vydáváme – hořké, ostré, zanechávají po sobě něco silného, někdy bohužel i pořádný bolehlav. Navíc jsme ve stejnou chvíli vymýšleli i název pro edici reportážních knih, kterou jsme nakonec nazvali Prokletí reportéři, což je samozřejmě narážka na prokleté básníky, kteří jsou s absintem spjatí. Ti, stejně jako autoři reportážní literatury, psali o společnosti tak, že to pro její určitou část nemuselo být pohodlné a přijatelné. A pro autory samotné to mohlo mít fatální následky.

První absyntovku jsem si kupovala ze stesku po slovenštině. Měla jsem přímo fyzickou potřebu přečíst si něco v jazyce, který se mi ze života ztrácí víc, než se mi líbí, a první pomoci se mi dostalo v Božské lahvici, která knihám z Absyntu vyhradila jednu polici. Tehdy poprvé to byl titul 1947 Elisabeth Åsbrink. Chronologicky zachycuje vybrané události v poválečném světě, opakovaně se věnuje místům, kde se psaly dějiny, v kapitolkách o několika stránkách i jen o několika řádcích vypráví příběhy z Palestiny, Indie, New Yorku, Londýna, Ženevy, Paříže, Moskvy, Dánska, Brazílie, velké příběhy osob známých celému světu i malé příběhy lidí známých jen několika autorčiným příbuzným. Francúzski poštári štrajkujú. Simone de Beauvoir nedostane listy od Nelsona Algrena a Nelson Algren nedostane listy od Simone de Beauvoir. Dvadsiateho deviateho novembra mu pošle telegraf: „Štrajk zastaví listy, ale nie moje srdce.“ Převalovala jsem v ústech ty slovenské věty, ano, četla jsem si je nahlas, netušíc, že jsem rybka, co se právě chytila na udičku literární reportáže, žánru na pomezí faktů a beletrie.

S trochou nadsázky: Kdyby noviny psaly o Červené Karkulce, jejím vysvobozením z vlkových útrob zpráva o ní skončí. Reportér se za Karkulkou po nějaké době vrátí a bude se zajímat o to, jak prožitá událost změnila život nejen jí, ale i jejím blízkým. Témata prokletých reportérů ovšem nejsou pohádková. Impérium Ryszarda Kapuścińského má v hledáčku rozpad Sovětského svazu, Jennie Dielemans sepsala pod titulem Vitajte v raji reportáž o turistickém průmyslu, Filip Springer popsal v knize Miedzianka – Příběh zániku osud jedné pohraniční obce, Åsne Seierstad sleduje v reportáži Dvě sestry, jaký dopad na rodinu somálských přistěhovalců v Norsku má útěk dvou sotva dospělých dcer k bojovníkům Islámského státu. Kniha Gellerta Tamase Laserový muž předčí mnohé severské krimi romány. V Modlitbě za déšť provádí Wojciech Jagielski čtenáře dějinami i současností Afghánistánu. Slovenské reportáži Andreje Bána Slon na Zemplíne už jsem věnovala samostatný článek, stejně jaké své nejoblíbenější absyntovce Ganbare! Workshopy smrti Katarzyny Boni. A když jsem u těch nej, tak zatím nejsilnější čtení byl nejtenčí svazeček: Akoby si kameň jedla W. L. Tochmana, uvozený citátem: V dnešnej Bosne sa nekladú tri otázky: Ako sa má tvoj muž? Ako sa má syn? Čo si robil počas vojny?

Po více než třech tisících přečtených stran z edice Prokletí reportéři mám za to, že případnější název si pánové pro své nakladatelství najít nemohli! Kromě citovaných paralel mezi absintem a Absyntem jsem na vlastní kůži vypozorovala též nebezpečí vzniku závislosti a nutnost ředění. Dnes už absyntovky nečtu jen kvůli slovenštině, ostatně před pár lety rozšířilo nakladatelství svou působnost i na Českou republiku a některé tituly vydává jen v češtině. Získala si mě i jednotná grafická podoba edice, pod kterou je podepsaná designérka Pavlína Morháčová: vybraný font se příjemně čte, obálky s tučným titulkem a rozpixelovanou fotografií evokují novinové články a s tiskovou šedí, případně hnědí vazby kontrastují výrazné přebalové pásky. A ty mé absyntovky mají barevné nejen hřbety, ale i bříška, jak vidno na úvodní fotce. Tak teď už jen aby byla perfektní i jazyková redakce (Laserový muž se snad korektorovi prošmejk rovnou do tisku, jinak si ty chyby nelze vysvětlit).

Svatý Bernard přetvořil někdejší údolí plné pelyňku v místo známé pod jménem Clairvaux – jasné údolí. Texty Prokletých reportérů jsou plné pelyňku, ale taky vnáší světlo do džungle světa.

#knihy

www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now