Minule jsme se rhodským Starým Městem prošli po stopách rytířů od hradeb přes Palác Velmistrů ke kostelu Panny Marie. Od něj je to jen pár kroků k archeologickému muzeu. Teda mě na vykopávky zrovna dvakrát neužije a nebýt sdružené vstupenky s palácem, asi bych raději zapadla o dveře dál na frappé, ale byla by to chyba. Velká chyba! Protože všechna ta antická torza, podstavce bez soch, sochy bez hlav a torza bez rukou, všechny ty sloupy a stély a reliéfy, všechno to nádobí porozbíjené když ne při hádkách starověkých Řeků se starověkými Řekyněmi, tak při čekání v suti a písku, až získá na ceně a někdo ho vyhrabe a vystaví, všechny ty mince, přezky, sponky, ozdoby a šperky svezené z nekropolí, všechny ty kamínky mozaik přenesených z okolních ostrovů, zkrátka všechny ty archeologické exponáty jsou vystaveny na odiv v prostorách, které jsou samy o sobě výstavní a v mých očích pozoruhodnější než vše výše jmenované.
Uchvácena prostorem, tak by mohl znít podtitul tohoto příspěvku. Průchodem z ulice vstupujeme do nádvoří obklopeného patrovými arkádami. Hlídá to tu lev s vyceněnými zuby, ale není na lovu, jen se snaží na návštěvníky usmát, což není žádná sranda, když je jeden z kamene, stojí na jediné zdravé tlapě a třech berlích a ještě postrádá hřívu. Jelikož není v kleci a ani u něj nestojí cedulka zakazující dotýkati se lvů, podrbu ho pod bradičkou, jak to mají kočky rády. Vděčně zavrní a blahem přivře oči, a když je pak otevře, směřuje jeho pohled do lomených dveří v patře.
Zamířím tam a spadne mi čelist nad velikostí sálu, ve kterém se ocitám. V průvodci se pak dočtu, že stojím v původním řádovém špitále. Oni totiž johanité, než se stali rytíři, byli především bratry, kteří se starali o poutníky k Božímu hrobu v Jeruzalémě, ty zdravé ubytovávali a ty nemocné taky a navrch k tomu je léčili. Rhodos byl, alespoň pro některé, po cestě, a tak se bratři i zde věnovali potřebným. Během stavby zdejšího špitálu se v čele řádu vystřídali čtyři velmistři a až ten pátý, Pierre d´Aubusson, ho v roce 1489 dokončil. Hlavní sál má úctyhodné rozměry: 12 metrů na šířku, 50 metrů na délku a 5 metrů na výšku. Směstnat se tu mohlo prý na sto marodů. Dnes už působení špitálního řádu připomínají jen sochy Hygieny a Hippokrata v sousední místnosti a trochu klášterní atmosféra čtvercového nádvoří.
Když už to vypadalo, že jsme prošli všechny výstavní síně a že máme prohlédnuto, zjistili jsme, že se dá pokračovat dál a hlouběji do domu rytíře fra Diomede de Villaragut. Špitálníci byli vnitřně členěni do tzv. Jazyků a bratr Diomede byl představeným aragonského Jazyka. Dům byl později několikrát přestavován a za tureckého období získal orientální prvky. Vcházíme do salónku, kde se muži v kaftanech sesedali kolem nízkého stolku ke kávě a řízení světa, nakukujeme do boční komůrky, do které se uchylovali ženy ke zdokonalování receptu na halvu, po schůdcích vystoupáme do lázně a nakonec se vrátíme do stinné zahrady se vzrostlými stromy, zavlažovacími kanálky, průhledem skrz mříže do Rytířské ulice a studnou, u které by mohla sedět Šeherezáda a vyprávět jeden ze svých uhrančivých příběhů. Možná by její vyprávění někdo zapsal a uložil do Osmanské knihovny proti nepřehlédnutelně růžové Sulejmanově mešitě.
Ale to už jsme mimo zdi muzea zpátky v labyrintu ulic a uliček Starého Města: Sokratova, Orfeova, Aristotelova, Aristofanova, Dionysova, Platonova, Pythagorova…. Ztrácím se v mapě, ztrácím se mezi domy, ale zas a znovu se nacházím před archeologickým muzeem. Je jako magnet, který mě přitahuje, navádí, abych se vrátila, svádí, abych se stala třetí vystavenou Afroditou, nebo pěnišníkem v zahradě. Ach ano, být Afroditou, být pěnišníkem, ráda budu na půdě pána z Villaragut. Jenže nejsem, a proto je mé místo jinde, v jiném městě a v jiné zahradě. Malý kousek tohohle úchvatného místa u rhodských bran si ale vezmu s sebou, v obrázcích a ve vzpomínkách, o které se s vámi tak neobratně dělím.
