Probudila jsem se do Květné neděle, v letošním brzkém jaru bohatě rozkvetlé, a chtěla si dopřát ještě chvilku, které u nás doma říkáme dochrupná. Už to není spánek, ještě to není bdění. A někde tam na půl cesty na mě čekal ten paprsek světla, který mi tu dnešní neděli i nadcházející dny nasvítil z jiného úhlu. Velikonoce nejsou jeden týden v roce. Celý život jsou Velikonoce.
Jsou týdny, měsíce a roky naplněné úspěchem, uznáním, radostí a jásotem, kdy nám obrazně patří celý Jeruzalém. Jsou období v životě spojená s opouštěním, vzdáváním se, loučením, sdílením posledních společných chvil ve večeřadlech a prožíváním strachu v nočních zahradách. Jsou hodiny tíhy, opuštění, bolesti a zmaru, kdy se lámou skály a pukají srdce přibitá na kříž. Jsou soboty nevědění, prázdna a bezradnosti. Jsou chvíle nových začátků, dny rozzářené sluncem a krásou, prosycené vůní zázraku. Jsou pondělky setkání s Cestou, Pravdou, Životem, které nás proměňují, otvírají a disponují pro zakoušení Lásky.
Na rozdíl od liturgických Velikonoc se tyto časy v životě neodvíjí lineárně. Střídají se, prolínají a někdy jako by se okolnosti splašily a člověk prožíval všechno naráz. Já sama vnímám, že poslední roky byly husté a jen za uplynulých dvanáct měsíců se toho událo tolik, že bych si to klidně rozložila do dvanácti let: druhý covid, sbírka na vitráže, oslava mých kulatin a výročí svatby rodičů, práce na chalupě, blešáky a velká akce ke stoletému jubileu dobrovolných hasičů v obci, pomoc s vyklízením věcí po bratrovi, prodej chalupy po tetě, nemoc a skon manželovy maminky, diagnostika lymfomu u kocoura, moje perimenopauza, v práci vyjednávání o zkrácení úvazku, z kterého se stal poloviční úvazek s celou původní náplní práce, kompletní rekonstrukce bytu a teď čerstvě i přestěhování. V testech stresové zátěže by se to nasčítalo do nebezpečně vysokého čísla.
Bylo to zkrátka u nás doma dost náročné období. Větší tíhou dopadlo na Petra, který má můj obdiv a úctu, jak statečně a statně se s tím vším při všech vlastních zdravotních problémech popasoval. Poděkování patří všem, kdo ten rok prožívali s námi, kdo nám pomohli ho zvládnout, kdo nás podrželi modlitbou, kdo nám byli nablízku a měli s námi trpělivost. Máme naději, že by se náš život teď mohl trochu zjednodušit a zklidnit. Rádi bychom se zase někdy viděli s širší rodinou a navštívili mimopražské přátele. A já bych chtěla znovu častěji psát o tom všem, co mě uvádí v úžas.
Jako ty Velikonoce. Svátky, které začínají lomozem a virválem, hlukem lidského světa, pokračují očistným tichem a vyprázdněním všech zvuků, aby mohly vyvrcholit explozí nového jásotu, víc niterného, než hlasitého, víc mystického, než pozemského. Aleluja!
Comments