Autismus je sexy – tedy pokud ho zrovna nemáte, tvrdí Martin Selner a dokládá to svými texty, které si můžete přečíst na jeho blogu Autismus & Chardonnay, anebo můžete sáhnout po výběru příspěvků vydaných v loňském roce pod stejným titulem knižně. Zatímco autobiografie Pestrostíni a netopýři, o které jsem psala minule, je pohledem zevnitř, Martin Selner jako asistent ve stacionáři pro lidi s poruchou autistického spektra píše s odstupem člověka z druhé strany. Odstup v jeho případě ale nemá nic společného s rezervovaností, kdepak. Z jeho slov je znát, že má ty děti a dospělé, o které se stará, moc rád.
Lidé si myslí, že když se o někoho budou nějakou dobu starat, časem si ho ten dotyčný zamiluje. Jenže svět funguje přesně naopak! Nejdříve se musíte zamilovat, teprve pak se můžete o někoho postarat.
Přitom nepíše sladkobolně, ani mravokárně, ani naivně a už vůbec ne nerealisticky. Stojí oběma nohama na zemi, přiznává únavu, pocity frustrace a zahánění smutku vínem.
Autismus unavuje, a to jím nemusíte ani trpět. Takže i já mám někdy den, kdy zvládnu vyslovit maximálně čtyři slova – většinou jde o špagety, víno, wifi a postel. Někdy prostě víc nepotřebuju. Ono mnohdy totiž ani nezáleží na tom, kolik slov znáte, ale komu je říkáte.
Do vínku však dostal dar laskavého humoru, a díky němu je vážně radost ho číst.
Pokud pracujete s autisty, je vaším pracovním nástrojem váš charakter. Lidé se mě ptají, zda se tahle práce dá naučit, nebo se pro ni musíte prostě narodit. Odpovídám, že pravděpodobně obojí, ale realita je jiná. Nejlepšími pečovateli jsou lidé, kteří sami měli život dost na hovno, a díky tomu dokážou hovna rozpoznat u druhých. Nemusíte třídit odpad a nemusíte ani nikoho staršího pouštět sednout v tramvaji, i tak můžete být pro autistu výhra.
Krátké kapitolky na blogu i v knize jsou všechny nadepsány po vzoru něco & něco, přičemž oba výrazy nezřídka spojuje na první pohled právě jen to & a nic jiného. Můžete si těmi nadpisy listovat a hledat pojítko mezi takovými pojmy jako krokodýl & těstoviny, nebo tenisky & lednice, či marmeláda & lidskost.
Krátké články jsou proloženy ještě kratšími anekdotami a citacemi, které autor publikuje na twitteru a které rozesmějí spolehlivěji než leckterý vtip.
Pondělí v práci… Já: „Co to máš na tričku za obrázek?“ Dítě: „Špínu.“
Sprchujeme s dětmi kytky. Dítě ke kytce: „Ty jsi ale hrozný prase!“
Podávám dítěti za odměnu kousek čokolády… Já: „Co mi povíš?“ Dítě: „Ještě.“
Učím se s dětmi hodiny, máme k tomu takový ten papírový ciferník s dinosaurem… Já: „Kolik je hodin?“ Dítě: „Pravěk.“
Hraju s dětmi fotbal… Já: „Přihraj mi míč.“ Dítě: „Ne, mám jen jeden.“
Rozhovor s dítětem… Dítě: „Já bydlím doma.“ Já: „Taky bydlím doma.“ Dítě: „Jsem tě tam neviděl.“
Pondělí v práci… Já: „Co chceš k snídani?“ Dítě: „Sušenky.“ Já: „Sušenky nejsou snídaně.“ Dítě: „Sušenky a čaj.“
Právě jsem se přistihl, jak říkám dítěti: „Nejez to mýdlo, a ještě k tomu bez chleba!“
V práci… Dítě: „Máme nový auto.“ Já: „Jste si koupili?“ Dítě: „Prý nám ho byl čert dlužen.“
Na jednom místě Martin Selner přiznává, že už autismus nevnímá, že ho žije. Nic jiného že totiž člověku časem nezbyde, jinak by se zbláznil. Já žádného autistu osobně neznám, ale když si tak čtu v téhle knížce, napadá mě, že s méně i více autistickými projevy jsem se setkala už mnohokrát a že je v některých situacích dokážu vybalit i já sama. Jen mám to štěstí, že má nenormálnost není nápadná, že nikoho neruší, neuvádí do rozpaků, neobtěžuje ani neohrožuje. A že si na kanál dupnout nemusím, ale můžu. Jen tak. A taky že jsem si onehdy dupla. A až si přečtete aspoň kousek z Autismu & Chardonnay, taky si dupnete.
Selner, Martin: Autismus a Chardonnay. Paseka 2017.
Commenti