Zkuste se vžít do následující situace: Jste redaktor a máte rozhodnout, zda vaše nakladatelství vydá knihu, jejíž rukopis právě držíte v ruce. Na první pohled vás zarazí délka textu, hotová kniha bude mít bratru šest set stran. Nedůvěřivost vyvolává i titul Básník. Jakmile se do textu začtete, potvrdí se vaše obavy, že název neodkazuje na přezdívku protagonisty, ale že dílo je opravdu o básníkovi. O jeho idylickém dětství ve 20. letech 20. století v Brně a o časné smrti obou rodičů. O čtrnáctiletém sirotkovi v péči babičky a později tety. O divokých letech dospívání, přátelích z literárních kruhů, toulkách po nočních podnicích, o prvních verších a prvních láskách. O životě v protektorátu a skrývání se před totálním nasazením. O vstupu do komunistické strany těsně po osvobození a o cestě do Anglie těsně po Únoru. O rozhodnutí nevrátit se zpět, prvních dnech v cizině a dlouhých letech na psychiatrických odděleních. O strachu a paranoidních představách. O dlouhých měsících mlčení a dlouhých hodinách před televizí. O básníkově uzavřenosti a návštěvách, které ho z ní vytrhovaly. O zdravotní sestře, která v jeho čmáranicích rozpoznala básně a zprostředkovala jejich vydání. O neshodě se spolubydlícím a oslepnutí na jedno oko. O změně poměrů v rodné zemi a zamítnutí možnosti vrátit se. O nemoci z kouření a smrti. O převezení jeho popela do Brna a o vlně zájmu o jeho poezii.
Říkáte si, stále ještě v kůži redaktora, co je to za šílenost, že to přece nemůžete vydat? A co když vám prozradím, že tím básníkem je Ivan Blatný a těmi přáteli z literárních kruhů jsou krom jiných Jiří Orten, Vítězslav Nezval, Josef Kainar, Jindřich Chalupecký nebo Jiří Kolář? Pořád ještě vám to přijde jako příliš riskantní podnik? Pech! Právě jste si nechali mezi prsty proklouznout knihu roku 2015 v soutěži Magnesia Litera.
Básník Martina Reinera sklízí samou chválu a jediné, po čem se kritika vozí, je podtitul knihy: Román o Ivanu Blatném. On to totiž vlastně román není. Mně osobně se zamlouvá označení literární dokument. Autor se osobností Ivana Blatného zabývá s přestávkami už od 80. let a ty roky studia, bádání, cest a rozhovorů jsou na výsledku znát. Od první kapitoly není pochyb o šíři i hloubce jeho záběru. Mohlo by se zdát, že je to až moc široké a moc hluboké, ale je snadné se s tím smířit, protože je to psáno nadmíru poutavě. Kniha je rozdělena na dvě poloviny vymezené dobou před a po básníkově emigraci. Obě části uvozují celostránkové portréty Ivana Blatného – na jednom coby pohledného mladíka, na druhém už jako muže v letech lehce zanedbaného vzhledu. Fotografií by kniha unesla víc, nicméně komu chybí, dopátrá se jich na autorových internetových stránkách.
Básník je zhmotněním toho, že jsou osudy, které by vydaly na román. (Takovým je mimochodem i životní příběh Martina Reinera.) A ať už vám básníkovo jméno něco říká, anebo jste o něm nikdy neslyšeli, ať už vám je sympatický, anebo máte – a to je pravděpodobnější – k jeho slovům a činům výhrady, kniha Martina Reinera si říká o pozornost. Mám-li za sebe vyzdvihnout jedno plus románu o Ivanu Blatném, jsou to citace básní včleněné do vyprávění a zasazené do kontextu.
Za sto let možná jednou v tomto bytě
Otevře někdo starou knihovnu.
Slyšíš, jak venku prší za sto let?
Jak liják myje hnízda, stromy, keře? Za sto let možná otevřou se dveře.
Za sto let.
Neznámý návštěvník uslyší zdola dům.
Údery, ticho, hlas. Plot skřípající vrátky.
A sáhne do přihrádky,
Tam, kde se kupí svazky
Minorum gentium.
Reiner, Martin: Básník. Román o Ivanu Blatném. Torst 2014.