Loni touto dobou jsem si každý den lámala hlavu nad hádankami Knižní odysey. Letos se mi na cestování po literárních planetkách nedostává času. Ne že by nebyl, vždycky je, jen ne na všechno. A jak se tak čas od času ohlížím, čemu svůj čas věnuju, a srovnávám si v hlavě, čemu a komu ho chci věnovat víc a na úkor čeho, dovídám se leccos o sobě samé, o tom, co mě zaměstnává, co mě baví a co mě vábí. No a v posledních dnech to jsou odpadky.
Malé děti sní o tom stát se popelářem. My sníme o tom žít životem, ve kterém popeláře nebudeme potřebovat. Chceme žít život bez smetí. Těmito slovy se představuje Czech Zero Waste, český blog o životě bez odpadu. Jeho autorky vytvořily čtyřicetidenní bezodpadovou výzvu, která na mě vybafla zpoza rohu na Instagramu a zalíbila se mi natolik, že vám o ní chci dát vědět.
Bezodpadová výzva je zábava, od samého začátku. Do chytrého telefonu jsem si ji totiž nainstalovala z Petrova účtu, čímž se aplikace nasdílela i jemu. Na druhý den mi pak jeho kolega líčil, jak spolu v práci něco řešili, když v tom Petrovi pípnul mobil s výzvou: Podívej se do svého koše a zjisti, jaké odpadky v něm zůstávají. Vyber si jeden a vymysli, jak s ním zatočit. Byl z toho chvíli trochu perplex, ale postavil se k nezvyklému úkolu čelem a skutečně si koš na odpadky u pracovního stolu prohrábl a vytáhl z něj nějaký kousek plíšku, pro který našel ještě využití.
Když se začnete zajímat o život bez odpadu, velmi brzy narazíte na pojem bezodpadová pyramida. Má pět pater, v angličtině označovaných Refuse, Reduce, Reuse, Recycle, Rot. Do češtiny by se těchto pět R dalo převést na pět Z: zamítnout, zredukovat, znovu použít, zrecyklovat, zahodit. Člověk bezodpadový se snaží odpad v prvé řadě vůbec nevytvářet, nekupovat nepotřebné a potřebné pořizovat bez obalu. Není-li to možné, snaží se množství vytvářeného odpadu minimalizovat, např. snížením spotřeby nebo nákupem větších balení s menším podílem obalového materiálu. Kde se obalům vyhnout nelze, volí takové, které lze použít opakovaně, jako jsou plastové krabičky, skleněné nádoby, látkové pytlíky (na jejichž šití zužitkovává stará povlečení a záclony). A když už vyhazuje, důsledně veškerý odpad, včetně bioodpadu třídí. A jen ten nepatrný zbytek toho, co tímto trychtýřem propadne až do jeho úzkého hrdla, vyhodí do směsného odpadu.
Ideálem je zero waste, nulový odpad. Ani zřejmě nejznámější propagátorka tohoto přístupu Bea Johnson ovšem na nule není, i když s ročním odpadem domácnosti vměstnaným do jedné zavařovačky se k ní bezpochyby přibližuje víc, než si člověk obalový dokáže byť jen představit. Když si člověk nastaví opravdu přísná měřítka a po pečlivém zvážení všech pro a proti se rozhodne je dodržovat, stojí to nejen spoustu úsilí, času a minimálně na začátku i peněz, ale vede to taky k dilematům v soužití s lidmi obalovými, třeba zda přijmout či odmítnout narozeninový dárek, který podle bezodpadové pyramidy musí nevyhnutelně skončit na skládce. Na rovinu a bez obalu vám povím, že moje zero je v nedohlednu a že vlastně vůbec nemám ambice se na nulu dostat. Myslím, že pokud jde o plýtvání, i drobné dílčí změny mají velký význam a je na každém, aby si našel tu svou míru udržitelného života, prožívaného bez úzkostlivého hlídání a přitom s čistým svědomím.
Na bezodpadové výzvě je prima, že každý den nabízí jeden tip doplněný radami a praktickými informacemi. Některé už dávno považujeme za samozřejmé, třeba nosit v kabelce nebo baťůžku látkovou tašku na nákupy, balit svačinky do omyvatelných látkových ubrousků nebo nechtít do schránky reklamní letáky (máme krásnou samolepku upozorňující na to, že v naší schránce bydlí intelektuální liška). Další jsme si zkusili a přiznali si, že to je pro nás příliš silné kafe. Nevytvářet smetí je k mému překvapení výrazně snazší v kuchyni než v koupelně. Kompostovatelné kartáčky nejsou na naše zuby dost ultra extra soft a na bezodpadové alternativy jednorázových hygienických vložek jsem pořád ještě málo eko a moc konvenční. Jiné tipy ale rádi převedeme do praxe. Zrovna před pár dny jsem si vyzkoušela nakupování bez obalu. V Praze je speciálních obchůdků několik (i když určitě míň, než by být mohlo). Já otestovala Bez obalu v Bělehradské ulici, který se nachází tak nějak nejblíž mým běžným trasám, i když úplně po cestě ho nemám. Je schovaný v přístavku ve vnitrobloku, na malé ploše, v důsledku čehož není samoobslužný, nýbrž pultový. Bylo mi to sympatické, zvlášť když mi usměvavá slečna za pultem před nasypáním mouky do mé nádobky sundala z hrdla uvíznutý Mišákův chlup, načež jsme se mezi odvažováním zboží pustily do rozpravy o kočkách, do které se zapojila i další zákaznice. Osobně mi nevadí ani užší výběr, beztak jsem mezi regály supermarketů vždycky bezradná, kterou značku čeho mám vlastně koupit. Že v tomto krámku neměli drogerii, už mi trochu vadilo, protože jsem potřebovala prostředek na mytí nádobí, ale abych na ně nezanevřela, odkázali mě na svou větší pobočku na Hradčanské, tak třeba si někdy udělám výlet i tam. Anebo na Jiřák, kde mají brzy otvírat novou prodejnu. Anebo omrknu konkurenci ve Stodůlkách nebo v Nuslích. Už budu vědět, že i když zrovna nebudu mít s sebou svou nádobu nebo pytlík, nemělo by to vadit, protože si je budu moct pořídit na místě.
Aby se mi psaní o mrhání odpady nezvrhlo v mrhání časem, končím a jdu si udělat pořádek ve skříni, jak zní osmnáctý úkol. Vlastně ne, tenhle úkol odložím na později, teď dokončím úklid ve spíži, aby se tam té nové bezobalové mouce, cizrně a čočce líbilo. Co vy, zkusíte si čtyřicet dnů bez odpadkového koše?
Comments