Krajinu z obrázků Mikoláše Alše zasypal sníh a bílé pláně zalilo odpolední slunce. Už i hřeje – a hřeje i pohled na tu zimní krásu. Do černobílé krajiny se prolamuje modré nebe a jen stopy na nebi, na zemi a na vodě prozrazují, že tady na tom kousku širého světa nejsem sama.
Protoulám prohrnutými cestami i závějemi lesních cest bezmála dvě hodiny a zahlédnu víc krav a polních vrabců než lidí a aut. Zrak se pase a sluch odpočívá; ne, i sluch si přichází na své a napájí se tichem, ne tím absolutním, které umí děsit a bolet – ticho únorových pastvin je vlídné a přátelské, tu se ozve vítr ve větvích, tu pozdraví sýkorka, z dálky doštěkne hlídací pes a pod nohama to víc křupe, než čvachtá.
Měla jsem namířeno jen k hájence na konci okresu. Zní to jako velká dálka, ale je to jen kousek za chalupou, jen co by můstek přes potok přešel, rybník po hrázi obešel a úvozem prošel. Vydala jsem se ale jinudy, přes náves, kolem kapličky, po pohodlné cestě a u odbočky u našeho cípu pole (k těm 71 metrům čtverečním jsme přišli jako slepí k houslím, až na to, že slepec si s houslemi poradí snáz než my s dvěma hrstmi orné půdy) jsem se rozhodla dojít k té hájence, co už byla na dohled, z druhé strany.
Pozvolna stoupám k samotám nad vsí, o jedné z nich už jsem četla na internetu, žijí tam vodnáři, asi dost astrální exoti, ale kdo není exot, ať hodí kamenem. U starého ovocného sadu se musím trefit na neznačenou lesní cestu, nebýt vyjetých kolejí od auta, hledala by se pod sněhem těžko. Vyhýbám se polámaným větvím, které neunesly tíhu mokrého sněhu. Koukám, že borovice už si oblékla jarní maskáče: trochu brzy, holka, zelená a hnědá tě na sněhu neschová. Napojuju se na stezku, která vede hezky úvozem. Kromě turistické značky ji vymezují i nezvyklé modré šipky ze dřeva, které na první pohled už leccos pamatují. V Kožlí se mi dostává vysvětlení, že ukazují cestu ke studánce. Teď už se vracet nebudu, ale zjara se sem vrátím a dohledám ji. Nabírám směr zpátky domů, přes vesničku Výšice alias Vejšice, co v ní měl chalupu pan Marvan. Jestlipak taky chodil na houby do toho lesa za vepřínem, tím vepřínem, ve kterém se na důchod usadil Jakobus? Letošní zimu tráví v rodném Holandsku, tak naň jen v duchu v dobrém vzpomenu a lehkým krokem sestoupím k údolí Lomnice. Jen ještě spočinu u rybníčku, už zpátky v píseckém okrese, minu hájenku a tu naši ornou hroudu a vracím se ke kamnům.
Vedle stop krav, srnek, psů, zajíců, volavek, aut, traktorů, běžkařů a vesničanů zůstaly v krajině i moje stopy. Možná se i nad nimi někdo podiví jako já nad těmi, co uprostřed volného prostoru zahnuly dvakrát do pravého úhlu – co přimělo je změnit směr? Možná se někdo i nad nimi pozastaví jako já nad těmi, co do světa vyhopkaly morseovkou vzkaz, tečka tečka tečka a zas a znova, SSS – kdo porozumí? Možná se někdo i nad nimi zamyslí jako já nad těmi, co prošly lesem přede mnou – odkud kdo šel a kam? Možná se ale nad nimi nikdo nepodiví, ani nepozastaví, ani nezamyslí, protože se dávno ztratily, vpily se do hlíny, odpařily se do vzduchu, zmizely a jen vy teď víte, že jsem tudy šla.
Oč prchavější byla má stopa v krajině, o to hlubší stopu zanechala procházka ve mně. Přála bych vám, aby na vás z mých řádků nebo obrázků něco z té pokojné atmosféry dýchlo. I na toho, kdo nebyl se mnou, protože natíral stropní trám proti červotočům, a kdo mi teď kouká přes rameno a ptá se, jestli tenhle článek nebude příliš klostermannovský. Bude, velmi.