• Text: ťuhýk - Foto: ťuhýk

Bisingrov


To jsem si takhle jednou zašla do čimelického papírnictví koupit pohlednici. Do auta jsem se vrátila s leteckým snímkem a otevřenou pusou. Jasně, spousta míst vypadá z ptačí perspektivy trochu jinak: protěžované budovy zámků, kostelů, radnic a památkových stavení ve svých opečovávaných šatech se skvostnými doplňky se upozadí a ze své okázalosti si ponechají jen tu prostorovou. Už ne ánfas průčelí, ani portrét z profilu – pohled shora je spíše skupinovou fotografií, která vyjevuje vzájemné vazby. Navíc je to pohled neokoukaný, mnohdy přímo nevídaný, a proto překvapivý a objevný. A přesně taková byla ta pohlednice Čimelic.

Že kousek od návsi stojí zámek, to jsme věděli. Ale že se na opačném kraji vsi rozpíná objekt jen o chlup menší, to bylo pro nás překvapením tak velkým, že jsme se hned vydali na objevnou výpravu. Chvilku jsme bloudili, což je možná v tak malé obci k nevíře, jenomže my jsme se vezli ve spřežení taženém 150 koni a k cíli vedla pěšinka mezi rybníky tak pro jediného koníka, a to by zrovna nesměl být po obědě. Nakonec jsme se trefili na silnici na Vrábsko a z ní pak odbočili k Bisingrovu.

Petr zaparkoval v uctivé vzdálenosti, ani ne tak z úcty ke stavení, jako z obavy o ty koně. Na první pohled bylo totiž zřejmé, že letecký záběr byl k tomuto místu až lživě milosrdný. Očím s nohama na zemi se naskýtal pohled na chátrající budovy s vytlučenými okny a propadlými střechami, vysílené nerovným bojem s náletovými dřevinami a schovávající se vyplašeně za vyspravovanými ploty a cedulkami zákazu vstupu. Že prý životu nebezpečno. To souhlasí, ty stavby mají namále.

I skrz tu bídu, do které se propadají, je přitom zjevné, že to kdysi musel být výstavní dvůr, podle serveru www.prazdnedomy.cz je to dokonce dispozičně a architektonicky jeden z nejpozoruhodnějších českých dvorů. Bissingerhof, hospodářský dvůr rodu Bissingerů nebo Bissingenů, stodoly, sýpky, chlévy a stáje vybudované v nádherné symetrii, s lehce rozmarnými věžemi kynoucími na pozdrav těm, kdo se k nim blížili po hrázi mezi Bisingrovským rybníkem a Stejskalem. Když se dívám na tu pěšinu a ohlédnu se přes rameno do dvora, zahlédnu koutkem oka statkářku a její dceru Doru, jak komandují čeleď, a pomyslím si, že by se tu někde mohla schovávat i Popelka, možná zrovna v jedné z těch dvou vížek. Kdyby se to tady bývalo dalo do pucu, nemusel pan režisér Vorlíček stěhovat celý filmový štáb mezi Švihovem a saským Moritzburgem; oříšky mohla Rozárka hlídat na Bisingrově a ples se mohl konat na čimelickém zámku. Jenomže právě že kdyby... Na sklonku 19. století tady byl založen lihovar, ten prý fungoval ještě v roce 1937. Po válce dvůr spadl do JZD a pak už jen padal a padal, až upadl docela. Dnes je v majetku Schwarzenbergů, spolu s mnoha dalšími navráceninami ve stavu horším než špatném, takže se nedivím, že se na sanaci a rekonstrukci nedostává prostředků; jen je mi to líto.

Bisingrov má silného ducha místa. Lihovarský komín je lákadlem pro komínáře, kteří se s každou vystoupanou kramlí vysmívají závrati. Stopy civilizace pohlcované divočinou jsou vábničkou pro fotografy, kteří si libují v černobílé syrovosti zániku. Já se výšek bojím a fotím jenom průměrně, ale jsem dobrá v čtení knížek – a tady dostávám chuť na Vladimíra Körnera. Děj jeho příběhů se odehrává jinde a zmar a zánik v Rychlebských horách měl možná jinou historii, ale ve výsledku je to prostě zmar a zánik, zánik, ve kterém se dutě rozléhá nicota – nikde, nikdo, nic. Ovšem i ve zmaru se ještě může uchytit semínko naděje, jako břízka mezi kameny, a kde je naděje, tam ještě něco je, tam ještě není zánik. Bisingrov ještě doufá!

#výlety

www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now