• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Bizár


Na mapě se pravidelný podlouhlý šestiúhelník sedlické obory protkaný cestičkami rozbíhajícími se ze samého středu jako pařížské bulváry od Vítězného oblouku jevil jako ideální místo pro další z našich procházek v bezútěšném zimním čase. Ve skutečnosti měl tenhle zelený flek na mapě do ideálu 6 km daleko a zhruba 2 m vysoko. To je totiž přibližná délka a výška zdi, kterou je obora obehnána. Ne že by stavitelé zapomněli na brány, ovšem běžnému návštěvníkovi se neotevřou. Po předchozí domluvě s oborníkem, jak se nazývá odborník na obory, se snad lze podívat do síně myslivosti v jednom z objektů, ale my jsme si museli po návratu domů vystačit s informacemi a obrázky přístupnými na internetu např. zde, příp. pro ty, kdo dávají přednost rozpohybovaným obrázkům zde.


Namísto okolo obory šli jsme se projít okolo rybníka. To už tady bylo, upomenete mne. A ještě několikrát bude, ubezpečím vás. To jsou zkrátka jižní Čechy: rybník, kam se podíváš. No a když se podíváš od obory přes silnici, tak pokud bystrozrakem prohlédneš skrz divoký porost doubků, habřin, šípkových keřů a orobinců, uvidíš rybník Milava. Nebo taky Milavy. Nebo Milavý. On ani sám neví. A jestli ví, tak nepoví.


Vodu do něj přivádí z Brložského potoka stoka vybudovaná údajně samotným Jakubem Krčínem z Jelčan a Seldčan v druhé půli šestnáctého věku. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je to voda kouzelná: umí vykouzlit úsměv na tváři a radost v srdci lidí, přišedších k jejím břehům: to máte rybáře s očima rozzářenýma nad úlovkem, pejskaře s ocásky rozkmitanými štěstím a rekreanty s vlasy pocákanými kapkami rozpustilého dovádění.


Těch posledně jmenovaných tu musí být v létě mraky, soudě dle toho, že je rybník obkroužen hned několika rekreačními zařízeními různého stáří a různé kondice. Jen s minimální investicí sil i kapitálu by tu mohlo vzniknout muzeum pod širým nebem, skanzen dokumentující historický vývoj kempování v Čechách. Najdete tu rodinné dřevěné sruby, chatičky ze slisovaných pilin velké tak akorát na dvě palandy, mobilheimy s předzahrádkami i natrvalo zaparkované přívěsy stejně jako několik bufetů, umýváren a toalet v zázemí. Teda moje zkušenosti s kempy jsou chudičké, pár nocí ve Slovenském ráji a v rakouských Alpách, tak se nedivte, že tady nestíhám valit zrak. Může být, že můj nečekaně silný zážitek z tohoto místa je umocněn návštěvou zcela mimo sezónu? Rozhodně se sem musíme vrátit někdy o prázdninách, dát si nějaký ten bramborák se zelím, na který láká lehce opršelý nápis na tabuli před zavřeným výdejním okénkem, a podívat se, co sem jezdí za lidi a jak to tu žije. Teď si tady můžeme dát jen čaj z vlastní termosky. Hlad tu má i kočka nakreslená na nádrži auta před jediným objektem, kde se kouří z komínku. Jinak je tu pusto prázdno přikryto. Jako by se tudy prohnal Christo, ten Bulhar, co mu bylo málo balit si svačiny do ubrousku a proslavil se balením mostů a budov. Pobaví mě představa, že bychom podobně měli zazimovávat naši chalupu: pořídit obrovitánskou roli folie a obíhat kolem stavení a ovíjet vrstvu po vrstvě přes okna i dveře, aby se dovnitř nedostala ani kapka vody, ani tlapka kuny.


Slovo bizár bylo do češtiny převzato přes francouzštinu z italského výrazu pro něco rozmarného, podivného, smělého. Přesně takový dojem na mne udělal areál milavských kempů loni mezi svátky: rozmarný ve své patchworkové architektuře, podivný ve své vyprázdněné atmosféře, smělý ve své nakročené rozloze.


A k dovršení toho dojmu vedla naše cesta zpět k autu kolem plotu ještě jednoho dalšího rekreačního zařízení. Uprostřed zarostlého houští se tu pomalu rozkládaly odpadky vysypané z pytlů, kterých se tu zbavovali odjíždějící kempaři. Chátraly i domky za oprýskanou bránou, jejich rozpad ale hlídal bdělý vlčák, který svým štěkotem vyburcoval babičku-hlídačku, která s holí v ruce statečně vyběhla zkontrolovat, kdo že to tu obchází. Abyste si o ní udělali přesnější představu, dovolte mi použít výraz babizna. Rozcuchané mastné vlasy, silné brýle, nesourodé kousky oblečení a v ústech jen málo zubů, zato plno svérázných myšlenek. Slušně jsme pozdravili a stará paní se na vlastní oči přesvědčila, že jsme neškodní kolemjdoucí a nepřišli jsme sem nic odhodit. A pak se rozvyprávěla: lehce roztrpčeně o tom, co jsou dnes lidé zač, dosti konspiračně o tom, co je zač probíhající pandemie, a nakonec i docela věcně o tom, co za objekt to vlastně hlídá a jak se tu kdysi rekreovali příbramští uraňáci. Nakonec jsme se loučili s přáním dobrého nového roku stvrzeným, považte, stiskem ruky! Bylo to surreálné, ale milé.


Není to tak dávno, co jsem se ocitla před portálem chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně se svou světoběžnou neteří po boku. A jak tak obě se zakloněnou hlavou hledíme na vršek kopule, zazní věta prozření: Proč já vlastně jezdím po světě, když jsou doma takové krásy! Baže, taky si při těch našich procházkách po jihočeském venkově pochvaluji, jak je překvapivě zajímavé a objevné poznávat ten malý svět za vlastními humny, všechna ta místa zdánlivě nudná a všední. Právě že jen zdánlivě.


#výlety