Božská lahvice

Před nedávnem se mi přestěhovala kadeřnice, následkem čehož se mi návštěvy u ní prodražily. Na vině nebyla změna ceníku, ani navýšení cestovních nákladů, nýbrž Božská lahvice. Název dává tušit, že se jedná o vinárnu a vína tady skutečně mají, zejména burgundská, jurská, moselská a jiná, ale to vím (zatím) jen z lístku. Důvod, proč od tramvaje ke kadeřnici, tedy z Pavláku do Mánesovky, chodím zrovna Italskou, a proč se vždy zastavím v domě číslo 13, jsou knížky.

Na pořizování knih platila v naší domácnosti do nedávna prohibice, ale nabytím vlastnických práv k domku na venkově důvody pro přísný zákaz padly. Jako by tomu knihomolovi, co ve mně žije, někdo vytrhal levandulové zátarasy hranic: zase může svobodně šmejdit uličkami starých antikvariátů i bulváry megaknihkupectví, prožívat závrať z bestsellerů vyskládaných do mnohapatrových věží, opájet se pestrostí vydávaných titulů a obálkami knih se kochat jako obrazy v galerii. A když si unaví svá malá křidélka, může zákoutí knižního světa objevovat přes internet. Jenomže ten knihomol je bytostně spjatý se mnou a já se na širokých pařížských ulicích i ve virtuálním prostředí cítím poněkud ztraceně, takže není divu, že mu v celém širém světě nejvíc učarovalo to maličké knihkupectví v Italské.

Božská lahvice je totiž vinárna, ve které si můžete listovat knihami a taky si nějakou koupit. Jen jsem šla kolem a zvědavě vstoupila a chytla se na háček a už mě mají. Už nedokážu projít jen tak kolem. Už nedokážu odejít s prázdnou. Někomu by mohlo vadit, že ve srovnání s jinými obchody tu mají menší výběr titulů (a jen zřídka po více kusech), ale právě to já vnímám jako přednost. Knížky a já si tu dáváme rande naslepo. Do dveří vcházím se zvědavým očekáváním, s kým se tu tentokrát seznámím a kdo mě zaujme natolik, že domů odejdeme ve dvou. Určité typy mě přitahují zjevně více a vůbec nejčastěji mě domů doprovázejí reportéři z nakladatelství Absynt, mezi kterými upřednostňuji ty, kteří si se mnou povídají ve slovenštině; ale někdy překvapím sama sebe a odcházím s japonským autorem haiku, či dokonce antickým životopiscem svatého Martina. Mí přátelé z papíru, tiskařské barvy a trochy lepidla a nití pocházejí z nejrůznějších rodů – z velké rodiny Argových a ze známé rodiny Hostových, z výtvarně nadané rodiny Meandrových i spirituálně založené rodiny Malvernových, z tradičního klanu Vyšehradských i vzdělaného domu Herrmannů a synů. Vedle zvučných jmen tady nacházím i jména téměř neznámá a těší mě, že jsem našla místo, kde se s nimi můžu potkat a poznat.

Dopřávám si čas a očima přejíždím sem a tam hřbety knih vyskládaných v bílých policích na stěně. Některé povytáhnu, některé prolistuju, některé podržím v ruce o něco déle. Na chvíli obrátím pozornost k almaře s knihami pro děti a k prosklené vitríně s knihami místo hrníčků, pohledem zabrousím ke knihám rozloženým na okenních parapetech, na stolcích a židličkách a u piána, a pak zúžím výběr, a když je rozhodování hodně těžké, zabořím do knížek nos a nechám se vést vůní. Se zaplacenou knížkou se pak posadím do křesla pod oknem nebo ke stolku s výhledem do dvora a nechám si přinést denní polévku nebo kapučíno. Tady je jedno z těch nemnoha míst, kde mi káva (café Diemme) chutná, jen tak, bez cukru, bez mléka, navíc k zakoupené knize zdarma. Chvíli si čtu Tvar upnutý do novinového skřipce, než podlehnu nedočkavosti a ukousnu si sousto z nové knihy.

Mám to tady ráda. Možná se sem někdy vypravím i na nějakou degustaci nebo na hudební či literární večer nebo na čtenářský klub. A možná se tu někdy potkám s panem majitelem, který má mimochodem nezapomenutelné datum narození, a budu mu moct poděkovat za vytvoření příjemné a klidné oázy, do které je radost utéct před ruchem města, za předvýběr knih z těch tisíců vydávaných titulů, za šikovné a milé zaměstnance a brigádníky i za ten nápad s toaletami, na které se prochází skříní.

Božská lahvice, prodražila jsi mi návštěvy u kadeřnice, ale víš ty co? Já ti to vůbec nemám za zlé!

#kavárny #knihy #Praha