Bylo to někdy ve druháku na střední. Na týdenním branném výcviku nás tehdy navlékli do protiatomových obleků a nechali nás přebrodit řeku. Když jsem se vyškrábala na druhý břeh, svlékla jsem tu maškarádu, vylila vodu z boty a vyždímala ponožku. Ochranný oblek moc funkční nebyl. Po třech desítkách let si tu historku vybavuju v bunkru Drnov, když silnostěnnými dveřmi s nápisem Dekontaminační smyčka vcházím do řady na sebe navazujících klaustrofobních místnůstek se strohými příkazy na zdech: Odlož zbraň a předměty, odlož brašnu OM, svlékni JP-75. Očisti obuv vodou. Podrob se odsátí RA prachu, omyj označeným kohoutkem ochrannou masku, odlož obuv, obuj si galoše, omyj si ruce, krk. Omyj označeným kohoutkem ochrannou masku, omyj si označeným kohoutkem ruce, hluboce se nadechni, odlož OM a přejdi do místnosti č. 404. Vyčkej odvětrání místnosti 3 min. Podrob se dozimetrické kontrole a lékařské prohlídce. A počítej s tím, že tě těsně před domečkem mohou jako figurku v Člověče, nezlob se poslat zpátky na začátek.
Bunkr Drnov sloužil jako Sdružené velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády a 56. radiotechnického praporu. Laikům srozumitelněji to vyjadřuje transparent vyvěšený na zdi jednoho sálu: Chráníme vzdušný prostor hlavního města Prahy. Narušuje někdo náš vzdušný prostor? Vyšleme stíhačky. Nedal si říct? Odpálíme rakety. Přesně za tímto účelem byl v letech 1981 – 1984 drnovský armádní areál budován. Do provozu byl uveden 1. května 1985. Plně funkční byl ale až v roce 1989, tak akorát aby zazpíval svou labutí píseň. Zrušen byl v roce 2003 a dnes se v něm nachází muzeum studené války a protivzdušné obrany. V jeho tlustých betonových zdech a s těžkotonážními zbraněmi napravo nalevo se mír jeví obzvlášť křehkým a rivalita Západu a Východu stále živou.
Technickým zázemím provází naši skupinu křehká blondýna, od které si nás v sálech bojového velení přebírá major v.v. František Chmelař. Z jeho výkladu toho moc nepobírám, to i ta koza rozumí petrželi víc než já termínům, které létají vzduchem od rakety k raketě. Fascinovaně ale naslouchám jeho zanícenému vzpomínání na službu v bunkru a na povinné cvičné střelby v Kyzylkumu. Z jeho názorů a komentářů je patrné, že dodnes straní Východu. PT, ZD ani ZRU už mu ve vyprávění nebrání, přísné utajení, zvláštní důležitost ani zvláštní režim utajení už se na pastelky, jak důvěrně říká malým raketkám, ale ani na větší volchovy a vegy nevztahuje. Zatímco lehce zdravotně indisponován povídá, někteří s vrzáním pod nohama obcházejí sál, ve kterém ještě zůstaly rekvizity z natáčení německého miniseriálu, škváru, který muzeu vydělal na provoz. Balík peněz jim tu musel nechat taky Arnold Schwarzenegger, který tu točil tak tajně, že o tom on sám sotva věděl. Návštěvu bunkru lze ale doporučit nejen fandům do vojenství a do filmových kuriozit. Rozsáhlé prostory areálu nabízejí zajímavou podívanou též do technického zázemí a do provozních místností. Nedaleko dveří 227 Sklad chleba (klíč uložen v krabičce číslo 44 na velíně, místnost číslo 424) visí na nástěnce jídelní lístek z předvánočního týdne roku 2001. Na snídani 4601, 6501, 8550 a 7103, totiž rybí pomazánka, máslo, chléb a čaj. Jiný den 6050 mléčný výrobek – ať už je tím myšleno cokoliv, nezní to zdaleka tak lákavě jako 8568 3 ks koláče. Z obědů a večeří by se Zdeňku Pohlreichovi zvedl kufr dřív, než by mu 8860 obloha stihla zvednout mandle. Není divu, že celkový předpokládaný finanční náklad na osobu není na formuláři vyplněn. Náhled do kuchyňky kantýny zakonzervované v době užívání mi připomněl důl Mayrau ve Vinařicích, pojatý rovněž jako muzeum posledního dne.
Pro malé děti to nebude to pravé ořechové, ale velcí kluci a velké holky si bunkr můžou užít. Tedy za předpokladu, že si i za horkých letních dnů vezmou něco teplého na sebe. Po hodině ve dvanácti stupních člověk docela zkřehne. A jelikož v naší skupině našel pan major vděčné posluchače, strávili jsme tam dvojnásobek času. Rozloučil se s námi mile: „Já nemám vypínač, jsem tady jako exponát. Děkuji, že jste tak dlouho poslouchali starého dědka rakeťáka.“ Zajděte si ho poslechnout taky, prožijte tu radost, že žádná z raket u nás nebyla odpálena, a odjeďte s vděkem, že se z bunkrů stávají muzea a ne naopak. Kdyby tisíc klarinetů... Jestli to ale máte ke Slanému trochu moc z ruky, mrkněte sem.
Za parádně povedený výlet patří poděkování kamarádovi Petrovi. Pro cestu do dob naštěstí již minulých navíc objednal starý autobus RTO, což neznačí rychlý terénní omnibus, jak jsem se dohadovala, nýbrž rámový trambusový osobní. Projet se v něm je radost hned dvojí. Jednak z vlastní jízdy, jednak z potěšených pohledů těch, kolem kterých projíždí. Pochybuji, že by se třeba na Karosu LC 957 – HD 12 někdo takhle usmíval. Možná za padesát let...