Pro cestu do Café de Paris se nemusíte trmácet do francouzské metropole, stačí zamířit do Prahy, na Malou Stranu, na Velkopřevorské náměstí, hned vedle Lennonovy zdi. Tam se nachází podnik, který svou historii překvapivě neodvíjí od Paříže, nýbrž od Ženevy. Jestli chcete o vzniku a konceptu vědět víc, pročtěte se novinovými články na webových stránkách restaurace. Počítejte však s tím, že se k faktům budete muset pročíst hromadou slov chvály a že vás nadšené recenze nejspíš nalákají k návštěvě.
Malá Strana mi za dosavadních dvacet let mého přebývání v hlavním městě ještě nestihla přirůst k srdci. Tím by se dalo vysvětlit, že jsem v Café de Paris byla poprvé až minulý týden, kdy toto místo vybrali naši přátelé pro předvánoční setkání. Kolega, který se projedl jídelníčky pražských restaurací ke gurmánskému osvícení, mě na specifika malostranské brasserie dobře připravil, proto mě neudivuje menu štíhlé jako pařížská modelka a už před usednutím ke stolu vím, že si beztak dám entrecote, stejně jako všichni ostatní, kdo sem přišli. Otázka je jen, co si kdo dá předtím a co potom. Já se svého předtím (Dilema: Cibulačka nebo terina z fois gras? Terina z fois gras nebo cibulačka? Cibulačka nebo cibulačka?) vzdávám v předtuše hutného potom (Nugátový fondán žádné dilema nepřipouští.) a začínám pěkně od prostředka oním vyhlášeným steakem v omáčce, která je tak tajná, že se články o ní neshodnou ani v počtu ingrediencí, natož v jejich identifikaci. Maso pro celý stůl přinesou na jednom podnose a z něj vám naloží něco málo na talíř, z jiného tácu přidají domácí pomfrity a k tomu vám podají malý talířek listového salátu. Chtěla jsem napsat, že jsem číšníka sledovala ostřížím zrakem, ale nechci ostřížům podsouvat podezíravost, a můj pohled byl podezíravosti plný, nejprve když jsem obsluhující personál hlídala, aby mi namísto středně propečených kousků nenaložil maso krvežíznivého spolustolovníka, a pak když jsem v panice provázela očima kroky číšníka, který dobrou polovinu nerozdaného býčka odnášel od našeho stolu pryč. Buďte ujištěni, že panika není na místě. Jakmile spořádáte, co jste dostali naloženo, číšník vám z vyhřívaného podnosu přidá. Vlastně je to geniální pojetí, protože kdo by si rád nepřidával, že ano, ale zároveň nesníte víc, než jednu normální porci, takže se nemusíte bát, že byste si zkazili svou francouzskou postavu. O to se postará až dezert. Zatímco se lžička sousedčiny ruky snaží probít brutální karamelovou krustou ke crème brûlée, já tu svou nořím skrz jemnou nugátovou hmotu do roztaveného jádra a znovu prožívám to opojení z legální drogy, jejíž název se snad ve všech jazycích světa, dokonce i v maďarštině, podobá aztéckému chocolatl. Omamná látka se mimochodem docela hodí, už jen proto, že sedíme v místnosti s historickou klenbou, která má až příliš dobré akustické vlastnosti, a hladina hluku není právě malá. Snesitelnou ji krom čokolády činí i víno. Nečekaně objednáváme toskánské z Montepulciana, což ve mně strhne lavinu vzpomínek.
Byla to naše vůbec první společná dovolená. Znali jsme se sotva pár týdnů a já sedla k němu do auta a vyrazila s ním přes tisíc kilometrů daleko na čtrnáct dnů do bývalého mlýna, vzdáleného pěkný kus od civilizace. Ještě jsme nemohli vědět, jestli nám ta naše zamilovanost vydrží, ale myslím, že jsme si to oba přáli a doteď se nám to naše přání plní. V tomto kontextu připouštím, že mám Toskánsko uloženo v paměti možná v narůžovělém odstínu, ale on si o to ten kraj mezi Florencií a Siennou říká. A Montepulciano obzvlášť. O cíli jednoho z našich výletů se v průvodci National Geographic píše, že „je ukázkou klasického města na kopci, které byste si nejraději odvezli s sebou domů.“ Ušetřím vás výkladu o kostelích a palácích, jejichž soulad nenarušuje jediná moderní stavba, ale neušetřím vás několika obrázků, abyste si udělali představu o té romantice. Nestýskejte si ale, že se tam (teď zrovna) nemůžete podívat. Prozradím vám, co už dávno není tajemstvím: Když jste s někým, s kým je vám dobře, je vlastně podružné, kde právě jste. Nemusí to být Itálie, ba dokonce ani Malá Strana.
Ale může.