Imperativ v titulku není myšlen obecně. Najdou se sice knížky jako třeba Zulu Caryla Féreye nebo Hovory se spodinou od Liao Yiwu, které se s plným žaludkem číst nedají (ty dvě jmenované dají zabrat i nalačno). Na druhou stranu u většiny knih je jedno, zda jste naposledy jedli včera, anebo zároveň s otáčením stránky ukrajujete vidličkou sousto dortíku. Ne však u knihy Roberta Makłowicze Café Museum.
Není to bedekr a už vůbec ne kuchařka, a přesto dostanete chuť vyrazit na cesty a ochutnat všechny ty pokrmy a nápoje, které autor tak přesvědčivě vychvaluje. Předsádka praví, že Café Museum je osobitě pojatým humorným cestopisem, subjektivně laděným kulturním, historickým, a především kulinárním průvodcem po té části Evropy, jejímž společným jmenovatelem je někdejší Rakousko-Uhersko. Monarchie je jako provázek, kterého se vypravěč drží stejně jako děti z jeslí na procházce, aby se mu všechna ta navštívená místa a postřehy z nich nerozutekly a nerozptýlily. Dost na tom, že se rozdrobily národy. Nostalgii za starým c. k. světem prozrazuje už úvodní citát z díla Josepha Rotha: Moje stará vlast, monarchie, byla velkým domem s mnoha dveřmi a s mnoha místnostmi pro mnoho druhů lidí. Tento dům byl rozdělen, rozpolcen, zničen. Nemám tam už co pohledávat. Jsem uvyklý žít v domě, nikoli v kabinách.
Polský publicista a spisovatel čtenáře v osmi kapitolách provádí po onom starém domě a dává mu nahlédnout do jeho místností. Jedna je zařízená jako vídeňská kavárna, v jiné zrovna zabíjejí mangalicu, a když se blíží ke dveřím dalmatské kuchyně, nezapře, že právě v Chorvatsku našel svůj druhý domov. Jeho vyprávění je opulentní a já to chtěla zkraje vzdát. Jenomže pak jsem tomu přišla na chuť. A vlastně ani ne tak díky všem těm chutím a vůním, které řádky vydávaly, ale kvůli jazyku. Robert Makłowicz má totiž vytříbený nejen jazyk jako orgán, ale též jazyk jako nástroj vyjadřování, a s přispěním překladatele Pavla Weigela má český čtenář příležitost užít si slova: …železnicí z Metkoviće do Sarajeva cestoval následník trůnu František Ferdinand, zatímco ve městě zvaném druhý Jeruzalém už smrt odhrnovala záclony při vyhlížení arcivévodova příjezdu... a nechat si sbíhat sliny: Ach, kdyby arcivévoda pobyl nějakou dobu v Metkovići, kdyby tehdy, jako dnes, v nedalekém městečku Vid fungovala restaurace Đuđa & Mate, možná by se Jeho Výsost věnovala pojídání brudetu od jegulja i žaba čili žabích stehýnek a úhořích podkov, dušených v olivovém oleji s cibulí, bobkovým listem, rajským protlakem a pálivou neretvenskou paprikou, možná by mu zdejší odrůda bílého vína, nazývaného žilavka, zachutnala tak, že by několik dní odpočíval, a zločince, kteří na něho čekali v Sarajevu, by čekání omrzelo.
Příhodám z cest nechybí humor: … sloužící policista se nevěřícně vyptával: „Tvrdíte, že vám ukradli Hyundai s polskou poznávací značkou? Hyundai? Ukradli vám v Rakousku Hyundai?“ „Ano, ale je to Hyundai s pohonem na čtyři kola,“ pokoušel jsem se zbořit zeď nedůvěry zdůrazněním předností vozu. Nakonec oznámení přijal, ale poradil mi, abych ještě jednou pořádně prohledal parkoviště. A měl pravdu, spletl jsem si křídla budovy, můj Terracan stál osamocen na právě zavíraném parkovišti v druhé části budovy. A z mnoha přímých výpovědí i nepřímých náznaků se vylupuje autorova svébytná osobnost: Přiznávám, že v otázce zálib ohledně podmínek existence se zásadně liším od píšících cestovatelů. Ke spaní se snažím volit místa, která mají něco, co se v jazyku absolventů technických škol nazývá „úplná sanitární jednotka“. A vůbec mi není jedno, jak taková jednotka vypadá.
Při čtení jsem si vzpomněla na svou tetu, která když spustí, zatoulá se všude možně a příběhy vrství, jako by skládala matrjošku: otevře jeden, do něj vloží jiný, který skrývá další, přitom se ale ke všem postupně zase vrátí a každý uzavře, pak zase chvíli odvíjí hlavní linku, což ale dlouho nevydrží a zase uhne. Podobně si proud vyprávění Roberta Makłowicze šíří a odbočkami nezadá s tokem Amazonky. Posuďte sami: Návštěvy vídeňských kaváren jsou dokonalým řešením pro někoho, kdo touží po styku s historií a kulturou, ale má muzeí v jejich nejortodoxnější a bohužel nejčastěji se vyskytující podobě prozatím dost. Žádné plstěné bačkory, nudní průvodci, rozdováděné skupiny školáků, Japonci s blýskajícími fotoaparáty. Dotyk, a dokonce konzumace exponátů je povinná, kontakt s absolutnem zaručen. Usedli jsme tedy v interiéru navrženém v roce 1899 Adolfem Loosem, interiéru tak čistém, průzračném a odlišném od tehdy povinné secesní módy, že lokál po otevření pokřtili jménem „Café Nihilismus“. Seděli jsme tedy na stejných thonetovských židlích, na kterých kdysi sedávali Kokoschka, Schiele, Roth a Otto Wagner, na našem stolku stály stejné guláše se žemlemi a střiky, jako si kdysi objednávali Trakl, Lehár, Broch či Robert Musil, a cítili jsme se výborně. Je totiž neobyčejně příjemné občas dělat totéž co Musil nebo Lehár, samozřejmě něco takového, co dokážeme dělat stejně dobře jako oni.
Takový proud vyprávění je těžké dělit do kratších úseků, přesto je kniha členěna do kapitol a ty jsou od sebe navzájem odděleny černobílými fotografiemi Miloše Jirsy. Ta, která doprovází můj příspěvek, by se s nimi myslím snesla.
Jejej, to jsem se rozepsala. Až jsem z toho dostala hlad. Že bych si dala pražskou šunku? I o té se v knize dočtete. Ale jak říkám: nečtěte, máte-li hlad!
Makłowicz, Robert: Café Museum. Dokořán 2014. Překlad: Pavel Weigel.
Comments