Svět bez mužů? Ne, ne a ještě jednou ne! Já bych nebyla já, nebýt mého manžela, mého otce, mých bratrů a taky té fešné chlupaté koule. Jak jinak by vypadaly mé vzpomínky bez starečka, bez strýčka V. nebo otce M. Co všechno by Mařenka nevěděla, nebýt pana učitele D., nebo pana učitele H. Kolik cigaret denně bych teď asi kouřila, nebýt té jedné správně načasované věty P. Jak jinak by se odvíjel můj životní příběh, kdyby v něm nehráli M. a T. a J., nebo kdyby jim byla přidělena jiná role? Kolik prázdného místa by zůstalo po A., Z., M. a spoustě dalších kamarádů. O kolik dech beroucích prožitků bych byla chudší, nebýt jednoho mexického operního pěvce a toho tureckého klavíristy. A jak bych mohla nevzpomenout na toho řidiče, co mi otevřel už zavřené dveře autobusu, nebo na toho průvodčího ve vlaku, který se na mě podíval tak, že bych nejraději v další stanici vystoupila a znovu nastoupila, abych si mohla ještě jednou nechat štípnout lístek. Hluboko pod kůží mám Edwarda i pana Darcyho a Oveho a nikdo mě nepřesvědčí, že nejsou skuteční.
Muži blízcí i vzdálení, někteří beze jména, několik fiktivních postav i pár samců zvířat. A hromada emocí: lásky, vděku, něhy, ublížení, viny, odpuštění, sympatií, vzteku, soucitu… To jsou ingredience, z kterých Mary-Louise Parker vytvořila něco pozoruhodného. Drahý pane… je třicítka dopisů adresovaných mužům, kteří ji nejrůznějšími způsoby formovali. V jedné knize se tak setkávají její dědeček, tatínek, kněz, Pepek námořník, učitel, taxikář, doktor, přítel na telefonu nebo novorozený syn její kamarádky. Některé listy jsou velmi otevřené a intimní, některé s nádechem sentimentu, některé by čtenáři byly srozumitelnější, kdyby jejich adresáty aspoň trochu znal, ale všechny beze zbytku mě ohromily svou invencí a poetičností. V dopise panu úžasnému píše: „Jsi nemožně vysoký. Opájím se Tvou výškou. Tvá výška je téměř srandovní. Když si stoupnu na špičky, abych Tě políbila, a pak zase klesnu zpátky, zívnu si z té změny nadmořské výšky.“ A ve vzpomínce na otce přiznává: „Žádným jazykem na světě se nedá vyjádřit, jak moc mi tady chybíš. Bylo by to jako snažit se popsat, jak modré je moře.“ Texty o tatínkovi (kromě dopisu jemu též pasáže v dopise lovci ústřic) a texty, které píše jako matka (dopis sanitáři a dopis muži, který bude milovat její dceru) patří k těm nejpůsobivějším. Spolu s ostatními nabízí kamínky do mozaiky, z které lze vytušit alespoň přibližnou podobu jejich autorky. Mimochodem, pokud jste viděli Smažená zelená rajčata (jako že rozhodně stojí za vidění) a vybavíte si představitelku hlavní role, dostane autorka i fyzickou podobu. Při čtení jejího knižního debutu jsem si mnohokrát povzdychla: Jé, to je povedené přirovnání! Jé, takhle bych taky chtěla umět psát! Až jsem dostala chuť to zkusit a napsat třeba zrovna muži, kterého jsem před pár dny ještě neznala. Dopis pro něj vidíte na fotce, celý si ho můžete přečíst v dalším příspěvku.
Parker, Mary-Louise: Drahý pane... Knihy Omega 2016. Překlad Marcela Halouzková.