• Text: ťuhýk - Foto: Miroň

Devatero řemesel


Prošel řadou různých životních zkušeností: byl kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním agentem, barmanem, učitelem kreslení. Sám o sobě nejraději říká, že je filozofem, ale filozofem lidovým, přemýšlejícím o těch nejobyčejnějších lidských věcech. Působil také jako protestantský pastor. Předsádka knihy Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole takto představuje svého autora Roberta Fulghuma. Dodnes si pamatuju, jak jsem se do té knihy začetla hned na chodníku před knihkupectvím a nahlas se rozesmála. Kdybych tu knížečku ze života odpozorovaných a skvěle vypointovaných příběhů napsala já, přečetli byste si na předsádce, že jsem vyráběla kofolu, učila na zvláštní škole a dobrovolničila v nemocnici.

Vidím vám na očích, že vás to zaujalo a chcete se dozvědět víc. Tak tedy: V první třídě jsem chodila na gymnastiku. Paže si šikovně koulely míč zprava doleva a zpět a nohy se poslušně rozjížděly do šňůry. Třikrát týdně do tělocvičny a třikrát týdně do hudebky si ale vyžadovalo víc času, než nabízel pětidenní týden a volba buď-anebo tehdy padla na klavír. Později jsem ještě běžela pár závodů v orientačním běhu! Dnes už jen dobíhám autobusy a orientuju se jakž tak ve vedení jejich tras, v terénu jsem ale naprosto ztracená a jako navigační oddělení naší dvoučlenné automobilové posádky pravidelně selhávám, když na řidičovu otázku před rušnou křižovatkou: „Kam teď?“ odpovídám: „Počkej!“. Naše manželství zachraňuje navigace, můj pohybový aparát udržují v kondici lekce pilates, kde většinu cviků provádíme v poloze ležmo. Na klávesách klavíru jsem se přes Czerneho a Bacha protrápila po šesti letech až k Brahmsovi. Nejtěžší nacvičený kus si mé prsty ještě pár let pamatovaly, ale na klávesnici psacího stroje se hraje podle jiných not a po tvrdém drilu v hodinách obchodní administrativy rezignovaly prsty na melodii a soustředily se jen na úhoz. Zkoušku z psaní všemi deseti jsem skládala ještě na mechanickém stroji a vytáhla jsem to na 309,7 úhozů za minutu při přesnosti 99,87%. Je to to nejužitečnější, co jsem si z celé střední školy odnesla. Těšila jsem se i na těsnopis, ale místo něj nám naordinovali francouzštinu. Tou dobou jsem se už učila německy. Na vysoké jsem si přibrala angličtinu. A později jsem přičichla ještě k latině, biblické hebrejštině, arabštině, japonštině a španělštině. Babička mě naučila háčkovat, díky mámě si dokážu uplést ponožky a svetr, umím i pár vyšívacích stehů, a když se hodně snažím, zvládnu ušít obal na knížku. Mám zkušenost, i když nepatrnou, s chovem nenažraných křečků, vypasených morčat, uřvaných andulek a chlupatých kocourů. Naučila jsem se pár akordů na kytaru a pár písniček na zobcovou flétnu, nechala si koupit akordeon a ve třiceti se zapsala na hodiny příčné flétny. Absolvovala jsem kurzy kreslení, korálkování, enkaustiky, metodiky angličtiny pro děti, překládání právnických textů z němčiny do češtiny, zážitkový kurz první pomoci, hodiny standardních, latinskoamerických a břišních tanců i kurz pro průvodce Prahou. Diplomku jsem ještě psala v T602, ale dnes si vím rady s formátováním ve wordu, zvládám animace v powerpointu a jsem docela dobrá ve vyhledávání na internetu. Trochu fotografuju a hodně čtu. Jako brigádník jsem vyráběla kofolu v krnovské továrně, žehlila prádlo ve vídeňském penzionu a roznášela jídlo v jedné malé drážďanské nemocnici. Vyučovala jsem náboženství na zvláštní škole a němčinu, angličtinu a češtinu pro cizince na jazykovce. Baví mě deskové hry a jako dobrovolník jsem si chodila hrát s dětmi hospitalizovanými na traumatologii. Zpívala jsem v chrámovém sboru. Když se snažím, zvládnu něco uvařit i upéct. Navštívila jsem několikrát všechny sousední země a navrch Maďarsko, Rumunsko, Ukrajinu, Izrael, Čínu, Francii, Nizozemí, Švýcarsko, Itálii a Řecko. Ve volném čase počítám tučňáky na snímcích z antarktických fotopastí, ochutnávám čaje z čajového předplatného a posílám pohlednice náhodně vylosovaným lidem po celém světě. Na Češku mám lehce nadprůměrné vědomosti o řeholních řádech, bezlepkové dietě i veganské stravě. To by jako příklad stačilo, co říkáte?

A to je mi teprve něco přes čtyřicet. S uznalým hvízdnutím, jaký jsem to šikovný renesanční člověk, ale počkejte. Já totiž nic z uvedeného neumím pořádně. Obdivně vzhlížím k lidem, kteří jsou v něčem opravdovými machry, a znovu a znovu bojuju se špatným pocitem, že u ničeho nevydržím, že jsem přelétavá a že nevím, co chci. Prý je nás takových víc a říká se nám skeneři nebo multipotencionalisti. Ahoj, já jsem Marie a jsem multipotencionalista. Dá se to léčit? Pochybuju. Nedávno jsem šilhala po kurzech keramiky a lákala Petra na cestu transsibiřskou magistrálou. Zkrátka už jsem taková. A zrovna takové jsou i mé stránky, které vzdorují zaškatulkování mezi knižní, zážitkové, gastronomické, cestovatelské a jiné tematické blogy. Píšu o čemkoliv, co mě zaujalo, nad čím žasnu, o co se chci podělit. Pokud si ťuhýkův blog otvíráte na stolním počítači, najdete na hlavní stránce vpravo nahoře přehled štítků, které vám pomůžou vyzobat si články podle témat. A jestli je vám koncept žánrově nespecifikovaného blogu sympatický, nebojte se články a odkaz na blog sdílet s přáteli a známými. Tvrdím sice, že mě psaní baví, ale upřímně: ono mě baví bezpochyby taky proto, že mé texty někdo čte. Vím, že na Fulghuma nemám. Ale dělám, co můžu!


www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now