• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Dilema Zelené zahrady


V amerických filmech se podobné scény odehrávají docela často: Protagonista přijde do restaurace, důvěrně se pozdraví s personálem, prohodí pár slov a bez složitého objednávání dostane, co si přeje, protože číšník to ví beztak dřív, než to host vysloví. Aby se vám něco takového přihodilo v našich končinách, musíte chodit do jednoho podniku dostatečně často a dlouho, aby si vás všimli a zapamatovali, což ovlivnit můžete, a doufat, že fluktuace personálu nepřevýší frekvenci vašich návštěv, což ovlivnit nemůžete. Roli opečovávaných stálých hostů si možná našinec nezahraje tak často jako občan země se stabilnější gastronomickou scénou a nepřerušenou tradicí rodinných podniků, ale já dávám přednost kvalitě před kvantitou, takže jako mi stačí jeden muž, stačí mi i jedna taková restaurace. (Neplatí to do puntíku o všem, třeba dobrých knížek potřebuju spoustu, ale o těch to tentokrát překvapivě není.)


Takže jak to bylo? Jeden muž a jedna neopakovatelná svatební oslava v jedné restauraci. A nespočet následných návštěv, výročních i nevýročních, ve dvou i s přáteli, plánovaných i spontánních, opakovaných, a přece stále vzácných, protože nebydlíme zrovna v sousedství a taky nemůžeme všechny vydělané peníze projíst, to by neprospívalo ani našim stárnoucím postavám, ani našemu už zestárlému domku. Každá večeře tam je proto výjimečnou událostí, na kterou se už dopředu těšíme, a pak se těšíme z ní.


To kouzelné místo se schovává v jedné menší ulici na Královských Vinohradech. Kdysi jsme si dávali s Petrem sraz až na místě a já se stihla mezi zastávkou tramvaje a dveřmi do restaurace krásně ztratit. Uznávám, že to u mě není až tak nečekané, ale chci tím dokumentovat, že pokud nebudete zrovna nazdařbůh bloumat ulicemi za branami Grébovky, těžko na to místo natrefíte jen tak náhodou. Navíc vchod z ulice je sice viditelně označený, nicméně přesto spíše nenápadný a snadno přehlédnutelný. Jsou oázy v poušti velkoměsta, o kterých je dobré vědět a nastavit kompas správným směrem. Takže až zase jednou budete mít sucho v ústech a prázdno v žaludku a budete unaveni hlukem města, zadejte si do džípíesek souřadnice 50.0707956N, 14.4427914E, vezměte za kliku, sestupte po schodech dolů a nechte se uvést na místo. V zimě možná budete vděční za místo u krbu, na jaře a na podzim dáte asi přednost zimní zahradě a v létě si určitě vyberete stolek venku. Každé z těch míst má něco do sebe, má svou atmosféru a kouzlo a v proměnách ročních a denních dob se neomrzí. Taková už je Zelená zahrada.


Mám ji vážně moc ráda. Dvorek ve vnitrobloku zastíněný vzrostlými stromy, bujícími keři a sílícím bambusem, v kamenném jezírku kapři koi – radost, o kterou nejsme díky proskleným a posuvným stěnám vnitřních prostor ochuzeni ani v chladnějších dnech. Občas ale odtrhnu pohled od horizontály a vzhlédnu vzhůru k orientálním lampám a jejich odrazu v zrcadle s širokým zdobeným rámem. Ke stolu pak přistoupí když ne přímo pan majitel, tak určitě jeden ze čtyř sympaťáků, vytrénovaných na několikakilometrové pochody mezi zahradou a kuchyní, a dá se s námi do řeči, jakže se nám daří, a my se ptáme jich, třeba posledně Josefa, jak zvládli těžkou dobu bez hostů, a rádi slyšíme, že zvládli, že týdny bez provozu využili k údržbě a opravám a že se navzájem podrželi a všichni vydrželi. A pak už si říkáme o jedno černé vejce a kuře na pomerančích a kachní prsa a wakame salátek, předkrmy zkrouhnuté na absolutní minimum, už není co vynechat. Legendární čínu jako hlavní chod si necháváme na jindy, až nás bude u stolu sedět víc, ale ani lehký steak z mečouna mě neuchrání před těžkou volbou, před kterou jsem v Zelené zahradě postavena pokaždé a za kterou může jejich čokoládový fondán. Je to naprosto famózní dezert, který se slovy nedá popsat, protože jazyk, který by měl ta slova vyslovit, neshledá žádné z nich dostatečně výstižným pro pojmenování té slasti, kterou zažívá, když se mu do chuťových pohárků roztéká teplá hořká čokoláda zároveň se studenou vanilkovou zmrzlinou. Můžete si to zkusit představit, ale při veškeré snaze se tomu požitku přiblížíte jen nepatrně. Představte si ale něco jiného: Dali jste si nějaký ten chutný předkrm, vynikající hlavní jídlo, zapíjeli jste to tajuplným maharalem a Pepa se vás nevinně zeptá, jestli si dáte kávu a dezert. A vy víte, že není úniku, šach-mat, ať se rozhodnete jakkoli, uděláte chybu. Když si ho dáte, bude vám těžko, protože budete přejedení. A když si ho nedáte, budete litovat, protože se připravíte o to čokoládové potěšení. Říkám tomu dilema Zelené zahrady. A až do minulé návštěvy se zdálo, že nemá řešení a že musím vždycky prohrát.


Teprve minule, přesně po osmi letech, jsem se osmělila a optala, zdali by na lístek nechtěli zařadit minidezerty, a vylíčila jsem barvitě svá muka, když si mám odepřít tu čokoládovou drogu. Josífkovi zasvítila očička, povídal něco o malých formičkách a jestli prý bude směs, tak že to zařídí, odchvátal do kuchyně a za chvilku přiběhl s novými ubrousky a dezertními vidličkami a za další chvíli s dvěma talířky a na každém z nich se na nás mezi drobným ovocem a lístkem meduňky usmíval kopeček vanilkové zmrzliny (trochu chladně) a rozkošný fondánek (výrazně tepleji) a při pohledu na ně jsem se musela usmát i já, ještě víc, než už jsem se i tak usmívala. Páni, jak málo někdy stačí ke štěstí.


Ono to ale vůbec není tak málo. A že můžeme zas a znovu zajet na Vinohrady, pozdravit se s panem Lacinou a jeho milým týmem a dopřát si skvělé jídlo, vůbec není samozřejmé. O to víc jsem za to vděčná.


#restaurace #Praha

www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now