Přiznám se, že mám trochu ostych psát takhle zjara o předvánoční cestě do Třeboně. Ale když už jsem měla tu odvahu (či drzost) vyprávět za hluboké zimy o letním putování po řeckém ostrově Rhodos, mohlo by mi i toto odskočení o pár týdnů zpět projít, zvlášť když se právě ochladilo a někde i lehce nasněžilo.
Stejně jako nám sněžilo, když jsme se vydali ještě víc na jih, než kam se obvykle vydáváme. Vůbec nám to ale nevadilo, protože my tentokrát vyrazili do Třeboně přestrojeni za lázeňské hosty, hezky v župáncích a žabkách. No, ten převlek mi asi věřit nebudete, ale ty lázně byste měli. Uvědomujeme si, že se pomalu dostáváme do věku, kdy si naše kosti, svaly a orgány budou vynucovat zvýšenou péči, a tak pomalu rekognoskujeme různá zařízení, abychom pak věděli, kam ty kosti, svaly a orgány poslat na zotavenou, protože poslat je do háje k dlouhodobé úlevě nepovede.
Pravda je taková, že jsme potřebovali vyčerpat dárkové poukázky, a tak jsme si dopřáli prodloužený víkend v Bertiných lázních s několika relaxačními procedurami. Překvapením byl hydrojet – navzdory názvu se jedná o suchou proceduru, kterou si můžete představit jako poleženíčko na vyhřívané vodní posteli s příjemnou masáží. Prima byla i konopná koupel a vůbec nejpříjemnější byla koupel slatinná s následnou masáží. Když se malé děti vyválejí v bahýnku, dostanou vyhubováno, a pak si v dospělosti zaplatí, aby si to potěšení mohli dopřát.
Stačil mi víkend, abych pochopila, proč se v lázeňských městech daří cukrárnám. Řekněme, že stravování bylo dietnější, než nám bylo milé. Ono se o nás sice říká, že jsme zmlsaní, ale my opravdu neměli důvod plakat nad rozlitým mlékem v jídelně, když jsme se mohli smát nad nerozlitou polévkou v Šupince, nebo nad nerozvařenými kapřími hranolky U Míšků.
Kalorií posbíraných po třeboňských restauracích jsme se nenápadně zbavovali při procházkách. Kdo by se vydal v našich stopách, dřív než zapadly sněhem, našel by pár joulů u pomníku Jakuba Krčína, pár u jeho rodného domku, hodně jsme jich utrousili na břehu rybníka, jak jsme se prošli po jeho hrázi tam a hned zase zpět, protože na cestu kolem Světa jsme byli nedostatečně zatepleni, a pár joulů jsme přisypali ke stromům v zámeckém parku, které vypadaly, že jakoukoliv energii uvítají, jak byly celé nakřivo.
A jako svědomití lázeňští hosté jsme nezanedbali ani kulturu. Divadlo to nebylo, i když ho tu mají a je pojmenované po Josefu Kajetánu Tylovi. Ten při svém druhém pobytu v Třeboni bydlel v domku na břehu Zlaté stoky. U domečku jako pro panenky roste strom a není to jen tak ledajaký strom, je to strom památný, ale žádná lípa nebo dub, nýbrž hloh, z celkem tří památných hlohů u nás ten nejhlohovatější, pardon nejmohutnější, však ho taky poutají obruče, aby se ten dvě staletí starý kmet samou pýchou nerozskočil.
Místo do divadla jsme si zašli na pivo. Co že je to za kulturu, ptáte se? Inu, pivní kultura. Totiž: pivovar Regent pořádá večerní prohlídky s loučí, které získají na zajímavosti, když mladému průvodci oheň zhasne a není ho čím zapálit, protože žádný ze čtyř účastníků exkurze není kuřák. Vrcholem prohlídkové trasy je cesta podzemím, lehce strašidelná, to jak se odkudsi nečekaně ozývají podivné zvuky, jak se automaticky spouští a vypínají různá zařízení. Vlastně ne: tím vrcholem je ochutnávka ve výčepu. K vychlazenému pivu dostáváme krajíc chleba se sádlem. Prasečinka! Ale potěšila.
Co si určitě nenechte v Třeboni ujít, je komentovaná prohlídka kostela sv. Jiljí a Panny Marie Královny a přilehlého augustiniánského kláštera. Je zdarma, vede ji místní pan kostelník a zapíše se vám do paměti (ta prohlídka) a do srdce (ten kostelník). „Pan kostelník mi vyrazil dech svým přehledem, kultivovaností, zaujetím a láskou k místu samotnému, která byla zřejmá z každé jeho věty.“ – Vědomosti, vztahující se ke kostelu samotnému, spojil s širšími dobovými souvislostmi. Odborné znalosti byly prodchnuty velkou lidskostí, pokorou i osobitým humorem. Byl to mimořádný zážitek!“ – I když cestujeme hodně, nic tak poutavého, profesionálního, ale hlavně s úctou a láskou odvyprávěného jsme ještě neslyšeli. – „Byl to zlatý hřeb naší návštěvy Třeboně.“ Tak pod kterýkoliv z těchto vzkazů na internetu bych se podepsala. Jsou věci, které se nedají popsat, které se prostě musí zažít. A prohlídka třeboňského kláštera je jednou z nich.
Že mají s Třeboní něco společného kapři, to je všeobecně známo a propsalo se to i do vybavení kostela, kde se drobné nehážou do truhliček, ale rybám do tlamiček. Co ale ty koně? Tak to mám z lidové písně, která praví, že se prý okolo Třeboně pasou koně. Stav pasoucích se koní okolo Třeboně v prosinci 2022: nula. Ale jestli byli bílí, tak je možné, že jsme je v té chumelenici, která nás z města vyprovázela, jenom neviděli.