Vydržím déle než třináct let bez televize (před pár týdny šla znovu z domu), čtyřicet dní bez čokolády (klidně opakovaně), ale jen několik málo hodin bez knihy. Dejte mi vybrat mezi jídlem vyhlášeného šéfkuchaře s třemi michelinskými hvězdičkami na rondonu a knihou neznámého spisovatele bez jediné literární ceny, neodolám vůni knihy. Asi je to na mně na první pohled znát. Jak jinak si vysvětlit, že mě jeden pan profesor ze sousedství onehdy zdravil v autobuse se slovy: Dnes bez knížky? Ubezpečila jsem ho, že si o mě nemusí dělat starost, že v kabelce jednu mám.
Jsem toho názoru, že lze mít příliš mnoho šatů, kabelek nebo bot (zároveň jedním dechem odmítám uznat, že přemíra kterékoliv z jmenovaných komodit, boty nevyjímaje, je i můj případ). Nemyslím si ale, že lze mít příliš mnoho knih. I to je na mně zjevně natolik patrné, že ke všem knihám, které vlastním a které si domů nosím z veřejné knihovny, mi knihy půjčují i kolegové a manželky kolegů a kolegové manžela. Když se vezmou v potaz i knihy vyvdané, tulí se nám k sobě v domácí knihovně ve společném jmění zhruba pět stovek knih. Je mi jasné, že jste tím nízkým počtem zaskočeni, proto pro objasnění podotýkám, že jsem se již několikrát stěhovala (a kdo se byť jedinkrát stěhoval, nepotřebuje dalšího vysvětlování). S potěšením ale mohu prozradit, že nabytí rekreační nemovitosti se příznivě projevilo nejen na naší duševní pohodě, ale též na reprodukčním zdraví našich knih, takže už máme v policích na chalupě několikanásobně víc kousků než soused v králíkárně (pokud si teď představujete venkovskou knihobudku z kotců, tak mě to těší, ale jste vedle, jak ta jedle, on tam má vážně ušáky).
Víte, co mají knihy a králíci společného? Když je necháte na jedné hromadě, přerostou vám přes hlavu. Zdržím se pojednání, co si počít s hromadou králíků, a zůstanu u té hromady knih. Tu stačí naskládat do polic, štelářků, regálů a knihovniček, řeklo by se. No jo, ale jak? Čím větší ta hromada totiž je, tím více možností rozřazení se nabízí a tím těžší je vnést do chaosu řád. Karikaturista Břetislav Kovařík nabízí jednoduché kritérium: Knihy nalevo od krbu jsou ke čtení, napravo na zátop. Co ale s těmi nalevo, navíc když to jsou všechny? Na internetu jsem našla 12 důmyslných způsobů, jak uspořádat vaši sbírku knih:
Oddělte knihy v pevné vazbě od paperbacků.
Uspořádejte knihy podle barvy obálky.
Nebojte se vyskládat knihy do komínků.
Utřiďte knihy podle žánrů nebo témat.
Umístěte své oblíbené tituly na čelní místa.
Seřaďte knihy abecedně.
Seskládejte knihy podle nálady, kterou ve vás vzbuzují.
Soustřeďte ještě nepřečtené knihy na jedno místo.
Poskládejte knihy podle velikosti.
Rozdělte knihy klasiků a současných autorů.
Roztřiďte knihy podle zachovalosti přebalu.
Vyčleňte beletrii a literaturu faktu.
Procházka libovolným knihkupectvím vám ten tucet inspirativních rad ještě rozšíří: což takhle dopřát zvláštní sekci knihám pro děti, knihám českých autorů, nebo třeba knihám v cizím jazyce. Podle některých kritérií by řazení bylo pěkně dynamické, třeba pětka, sedmička, osmička nebo jedenáctka by dokázaly svazky v policích čas od času rozhýbat.
Ta naše knihovna je vlastně notně konvenční. Jedna police poezie, zbytek regálu beletrie abecedně podle autora, další regálek čeba pro děti a skromná sbírka pop-up knih, dvě police duchovní literatury a zbytek knihovny non-fiction se snahou o řazení podle oboru a témat. Nuda na kvadrát, tedy nebýt toho, že takto poskládané svazky byly možná uspořádány logicky, nikoliv však esteticky, což mě dráždilo natolik, že jsem zasáhla způsobem, který od té doby dráždí druhého vlastníka našeho knižního SJM. Totiž, abyste věděli, tak já pořád trochu pošilhávám po devítce (viz seznam výše), jenomže když se chcete vyhnout trojce, tak knihy porovnané podle velikosti vypadají dobře jen v knihovničce, která má různě vysoké police, což není případ té naší. Z ní na mě po nastěhování vystrkovaly knihy své různě vysoké, různě tlusté a navrch ještě různě barevné hřbety a mně všechno to různé přišlo dost hrůzné, takže jsem se rozhodla pro eliminaci různosti a nejsnazší se mi jevilo snížit počet barev. Jako první pomoc jsem prostě pár knih otočila hřbetem ke zdi. A pak jsem pořídila jednu roli bílé strukturované tapety a několik archů balicího papíru ve dvou různých odstínech a postupně a trpělivě jsem ty nejkřiklavější vazby balila, dokud divoká pestrost knihovničky neklesla na desetibodové stupnici někam k trojce. Pak jsem na každý zabalený hřbet nalepila autora a název knihy napsané lihovým fixem na průhledné pásce.
Podoba naší domácí knihovny provokuje všechny naše návštěvy. Extroverti se rovnou ptají, proč vypadá, jak vypadá, a introverti to někteří méně, někteří více okatě přičítají na vrub nějaké mé úchylce. Kdo viděl knihovničku mých rodičů a knihy zabalené do obrázků ze starých nástěnných kalendářů a má jisté povědomí o dědičných vlivech, vykazuje i větší míru pochopení pro ty naše sebrance v uniformovaných košilkách. Jak se ale sluníčko zvědavě pročítá našimi knihami, nápisy na hřbetech šisují a blednou. Protože jsem všechny knížky rovnala, troufnu si u většiny odhadnout titul podle tvaru a umístění, ale pro všechny ostatní čtenáře je výběr četby naprostou loterií. Z úcty k autorům a jejich dílu a také z respektu k životnímu partnerovi si budu muset opatřit archivační fixy rezistentní vůči UV záření a postupně a trpělivě všechny nápisy obnovit.
Než s tím budu hotová, máte šanci vyhrát jednu knihu naslepo. Tomu, kdo jako první napíše do komentáře pod tento příspěvek autora výroku, kterým jsem článek nadepsala, ráda pošlu knihu dle jeho vlastního výběru, tedy určení kolikátá kniha zprava nebo zleva v které z celkem sedmnácti polic to má být. V policích je různý počet knih, v některých sotva deset, v jiných až třicet. Nebude-li ve vybrané polici dostatečný počet knih, sáhnu po poslední v řadě. Jo a vyhrazuji si právo přeskakovat knihy, které jsem do společné knihovničky nevnesla já.
Tak co, zní to lákavě? Už víte, kdo je taky doma tam, kde má knihovnu? A už si vybíráte souřadnice své odměny?
Comments