Jestli je u počasí na něco spoleh, tak na to, že naň není spoleh. Ne že by bylo kdovíjak, ale v půlce prosince se turista spokojí i s tím, když mu prostě jen nic nepadá na hlavu. Bylo sice pod mrakem, ale na srážky to nevypadalo, tak hurá na další výlet KluZiTu! Ovšem když jsme o půl hodiny později a třicet kilometrů dál vystupovali z auta, začínalo krápat. Aťsi, naše odhodlání bylo natolik silné, že jsme se nenechali odradit. A vy se teď můžete z tepla domova k naší krásně sychravé procházce připojit.
Cíl tentokrát vybíral Petr a do oka mu padly Chanovice. Obec kousek od Horažďovic má na lístku hned několik lahůdek, na kterých si může návštěvník smlsnout, za předpokladu, že mu stačí potrava pro oči, protože nouzový stav trvá a co si v termosce a bochníčku nepřinese, toho se nenají. To první, co poutníci z východu při vjezdu do bran spatří, je rozsáhlý areál dřevozpracující společnosti Pfeifer Holz. Přemýšlím, jestli jsem někdy něco tak obrovského viděla. Asi jo, mladoboleslavská Škodovka, kam si pro mě frekventanti kurzů jezdili na vrátnici autem, je určitě větší. Ale v obci se sedmi sty obyvateli je tahle pila nesmírných rozměrů úkazem nečekaným a ohromujícím. Dřevo je více než surovina, dřevo je filosofie, dočtete se na stránkách firmy. Tahle filosofie zjevně dobře nese, to je na obci vidět.
Z románského kostela můžeme kromě zdiva obdivovat jen dveře, zavřené tak, že jimi neproklouzne ani sebemenší myška, natož abychom se mohli aspoň klíčovou dírkou podívat dovnitř. A tak otáčíme pohled k protilehlému zámku, přestavěnému kdysi kýmsi v renesančním stylu z původní gotické čtvrti. Petr, Jiří, Mořic, Adam, Petr, Jan Jindřich, Jan Vilém, Kryštof, Jan Vilém, František Václav, Václav Josef – řeknu vám, nemohla bych na zámku provádět; v rodu Chanovských z Dlouhé Vsi se zámek předával, prodával, dědil a odkupoval, patřil hned tomu, hned onomu, jeden aby se v tom vyznal. Dnes je objekt chanovického zámku vzorovou ukázkou multifunkčního využití. Přímo do budovy zámku se vešlo několik tříd základní školy s jídelnou, knihovna a dvě muzejní expozice a do přilehlých hospodářských stavení ještě koncertní a výstavní síň, tělocvična a pár bytů a garáží.
Co by to bylo za zámek bez zámeckého parku. Ten zdejší záhy přechází v les, prošpikovaný informačními cedulemi naučné stezky o přírodě a lesích Pošumaví. Koláče nařezané z kmenů různých dřevin, starý trouchnivějící pařez, který musí být z pohledu hmyzu luxusním pětihvězdičkovým wellness hotelem, hromady kulatiny pro obec, pro JZD i pro rodinu zakladatele dřevařské firmy, borovice vyfoukaná kadeřníkem větrem na sosnu z čínské tušové malby… dřevo, kam se podíváš. Ale nás přitahuje kámen. Jmenovitě jeden balvan v lese, kterému se říká Žižkův kámen a na kterém podle pověsti odpočíval Jan Žižka při dobývání hradu Rabí. Prý měl zálusk i na chanovický dvůr, ale ten byl tak dobře schovaný v hustých lesích (a zase to dřevo), že se ho jeho mužům vůbec nepodařilo najít. A že se snažili docela dlouho, dosvědčuje důlek, který stihl vojevůdce v balvanu vysedět. Vybájené příběhy jsou lesnímu ptactvu, zejména tomu šumavskému, šumafuk, ale jako bazének s brouzdalištěm je Žižkův kámen jistě oblíben.
V nedalekém Újezdu u Chanovic vklouzneme mezi domky k budově bývalého lihovaru, cukrovaru a škrobárny a se smíšenými pocity obdivujeme nádherné sloupoví a klenbu prostoru, který ještě nedávno sloužil nejspíš jako chlév nebo stáj. Byla by to krásná výstavní síň, jenomže kdo by ji dal do pucu a co by tu museli vystavovat, aby se sem kvůli tomu vydalo dost návštěvníků, aby se to rentovalo? To by se musel stát zázrak. Třeba se někdy stane. A třeba už se nějaký i stal, jen se o něm neví. Kousek za Kasovským rybníčkem stojí kaplička sv. Vojtěcha a kousek od ní vyvěrá pramen, o kterém se praví, že je léčivý. Snad že nás zrovna nic netrápí, dáme přednost teplému čaji z termosky před studenou vodou z pramene.
Lesní cesty a stezky podél pastvin nás dovedou do Nové Vsi. Působí staře a asi i stará bude. Na návsi stojí lehce disproporční socha a když odhrneme trávu a větvičky obrůstající patu pomníku, objeví se nápis „Przybyco de Nova villa 1378 – 2003“. Jak si později zjišťujeme na internetu, vladyka Přibík byl prvním majitelem vsi, ale historikové nemají tak úplně jasno v tom, jestli se jednalo zrovna o tuhle ves. To je tak, když se kdejaká nová ves pojmenuje bez špetky fantazie Nová ves. Proč si to tu pan vladyka nepojmenoval Přibíkova nová ves? Po vzoru Defurových Lažan, které se nacházejí hned vedle. Co na tom, že si francouzské jméno vesničané přizpůsobili svým neurozeným ústům, tyhle Lažany jsou díky svému přídomku v hromadě téměř dvou desítek českých a moravských Lažan jednoznačně identifikovatelné. S Přibíkem ale není žádná řeč, jen tak si tam stojí a obrůstá mechem, a tak se vydáme dál.
Vlastně už se vracíme zpátky do Chanovic. Cestou si ještě odběhneme na rozhlednu na vrcholku Chlumu. Tváří se tak trochu prvorepublikově, ale byla otevřena teprve v roce 2010, což nás překvapilo. V době naší návštěvy v půlce koronavirového prosince měla zavřeno, což nás nepřekvapilo. Ušetřili jsme si dilema, zda vyšlapat 136 schodů a zkoušet, jestli je výstup do výšky uvnitř kamenné zdi menší problém než zdolávání otevřených rozhleden, s kterými mám poslední dobou problém čím dál větší.
Z kopce pak sbíháme mezi staré chalupy chanovického skanzenu, jakési záchranné stanice pro ohrožené objekty lidového stavitelství jihozápadních Čech. K rodnému domku mého táty to odsud není až tak daleko. No a kdyby to byla nějaká stará roubená chalupa, nebo u ní byla cenná stodola nebo sýpka nebo čeledník nebo sušárna na ovoce a rodina neměla na rekonstrukci památky prostředky, je docela dobře možné, že by ji muzejníci či dobrovolníci v jejich službách na jednom konci okresu rozebrali a na tomhle konci zase postavili. A stála by tu spolu s roubenou stodolou z areálu mlýna v Nezdicích u Borov a s roubenou chalupou z Čachrova a roubeným čeledníkem z Otěšic a roubenou kolnou ze statku v Měčíně a roubeným špýcharem z usedlosti v Petrovicích a dalšími podobnými staříky a stařenkami.
A ještě jeden zákusek z chutné nabídky chanovických dobrot: třípodlažní vrchnostenská sýpka, prostorově a nově i barevně výrazná stavba z první půle 18. století. Netuším, jak vypadá uvnitř, ale zvenku je na ni radost pohledět. A Okresní muzeum v Klatovech má když ne ten nejhezčí, tak určitě jeden z nejmalebnějších depozitářů v zemi. Trošku té krásy by mohla sýpka půjčit zámku v Defurových Lažanech, na který se ještě jedeme podívat cestou domů. Na rozdíl od obrázků na internetu nám reálný vzhled nezavdává žádný důvod vystoupit z auta.
A tak uháníme domů, protentokrát už bylo té zimy i zámků a hlavně dřeva dost. Ještě abychom se tak proměnili v kus dřeva i my! Však jsme měli namále, nohy už nám dřevěněly. Ale jako vždy nás uzdravila teplá pec a kocourovo blahodárné předení.
Comments