Z dnešního vyprávění vám bude běhat mráz po zádech, tak snad abyste si zašli pro svetr nebo se zachumlali do deky, než budete číst dál.
Zvládli jsme let, s trochou napětí klapl i transfer z Dublinu, převzali jsme loď, obstarali zásoby na první dny, chutně jsme povečeřeli a po nabitém dni nadešla první noc a první zkouška ohněm, až na to, že nás neprověřil žár, ale chlad. Nejnižší zářijové noční teploty v této části Irska mohou klesnout hluboko pod běžný průměr až na 3 °C a nám to bylo dáno zažít. Venku tři stupínky nad bodem mrazu, v kajutě jen o trochu víc. Mám na sobě dvě vrstvy oblečení plus dvě přikrývky a ne a ne se zahřát. Zvažuju, že bych hupsla pod peřinu ke svému vřelému milému. Doma máme spravedlivě rozdělené zahřívací služby: večer hřeje on, ráno vydávám teplo já. Jenomže tady na lůžku širokém sotva tři čtvrtě metru se vzájemná energetická výpomoc realizuje velmi obtížně a po návratu do vlastní vystuzené postele se výsledný efekt překlápí do záporných hodnot. Ne že by na hausbótu nebylo topení. Jenže bylo na baterky. A ty došly. Následujícího rána se kapitánovi podaří dosáhnout jejich výměny, díky čemuž si po zbytek pobytu můžeme topit dle libosti. Přestože žádná další noc tu první netrumfla, rýmu jsme si stihli uhnat všichni.
Jako úlitbu Poseidonovi pro něj odlijeme do řeky z lahve vína, nic ostřejšího (zatím) nemáme, a pak vyplouváme směr severozápad. Kousíček za Carrickem se do řeky Shannon vlévá řeka Boyle a právě jejím vodám se na dva dny svěřujeme. Vine se jako modrá stužka, na které jsou jako korálky navlečená jezera. Nejsme rybáři, nemáme spadeno na štiky, líny ani plotice, a tak nás jezero Eidin, nazývané též podle přilehlé obce Drumharlowské, nechává chladnými a stejně tak i další, Lough Oakport. Naše pozornost se upíná k poslednímu jezeru na splavném úseku řeky Boyle. Lough Key nese v irštině název Loch Cé a své jméno dostalo podle mýtického druida Cé. Vážně zraněný v bitvě se dobelhal zemřít na rozkvetlou louku. Když pro něj kopali hrob, vytryskla z jámy voda a zaplavila údolí. Plyne mi z toho, že mýtické kosti chudáka druida zůstaly ležet někde na dně studeného jezera, ale chci věřit tomu, že mrtví už zimu nepociťují, a ti mýtičtí už vůbec.
Přirážíme ke břehu u městečka Boyle a po dvoukilometrové procházce se ocitáme před působivým cisterciáckým opatstvím z konce 12. století, přesněji před tím, co z něj do dnešních dnů zbylo, což ale není zas až tak málo. (Rýpalům předem odpovídám, že skleněná konstrukce samozřejmě není zachovaným stavebním prvkem, nýbrž prvkem stavbu zachovávajícím.) Do knihy návštěvníků se zapisujeme mezi Iry, Američany, Němce a Francouze, na večeři jdeme k Číňanům. Zpátky na loď se vracíme kolem hřiště, na kterém trénuje dívčí fotbalový klub. Jestli to dobře chápu, vymysleli si Irové v rámci upevnění národní identity svůj vlastní fotbal tak, aby se co nejvíc lišil od fotbalu, jak ho hrají Angličané, takže pro laika je to jejich pobíhání po hřišti k nerozeznání od amerického fotbalu. Ale ode mne tuhle hanebně zjednodušující desinterpretaci nemáte.
Druhý den jsme se i s lodí šoupli o kus dál a zakotvili u Lough Key Forest Park, rozlehlého areálu se spoustou možností, jak si ho užít. My začneme v kavárně návštěvnického centra. Dospěláci se začtou do nápojového lístku a dají si kafe, dítě se rozběhne k automatu na plyšáky a zakouká se do růžového slůněte. Na lodi nás od teď bude šest, ale s malým Puťou, jak je slon s hodností plavčíka pojmenován, jsme to vyhráli. Stačí pohled na jeho souseda, obtloustlého medvídka Pú, aby bylo jasno, že jsme mohli dopadnout hůř. Před všemi sladkými nástrahami z plyše i z těsta unikáme ven na dlouhou procházku lesoparkem. Ve třech oříšcích, které mi pomyslně cvrnkly o nos, mám schované vzpomínky na tři scenérie: vyhlazené kmeny obřích cedrů, mezi kterými jako by se člověk vrátil v čase o pár miliónů let nazpět, mosty a kapky deště na hladině potůčků a tůní jako vystřižené z katalogu výstavy impresionistických obrazů a brutalistní rozhledna na místě, kde kdysi stával dům majitelů panství, ke kterému patřil i celý park.
Na Lough Key je nadrobeno přes třicet ostrůvků. Na Trinity Island stojí zřícenina kláštera, na Church Island se nacházejí zbytky kostela z 9. století a nepřehlédnutelný je Castle Island s ruinami hradu. Podle dochované středověké kroniky vyhořel hned ve 12. století, krátce po dokončení, kdy do něj uhodil blesk. O pár set let později byl postaven znovu – a znovu vyhořel. A aby těch tragédií nebylo málo, traduje se ještě legenda, že se Una, dcera hradního pána, až po uši zamilovala do mladíka nižšího postavení, pročež ji pan tatínek zavřel na hradě. Jenomže náklonnost dvou mladých lidí byla vzájemná, a tak roztoužený mladík tajně připlaval na ostrov a příště zas a příště zas, až jednou nepřiplaval, snad že se zvedl vítr a on utonul ve vlnách, snad že mu ledová voda podlomila zdraví a on zemřel v horečkách. Una se smutkem usoužila k smrti. Pozdě, ale přece, vzal zkormoucený otec jejich lásku na milost, a dovolil oba mladé lidi pohřbít vedle sebe.
Než nám začnou duchové druidů a nešťastných milenců nakukovat okénkem do kajuty, otáčíme kormidlem a vracíme se na základnu. Je potřeba dočerpat tekutiny do nádrží i lahví, než poplujeme dál.
Comentarios