Harry Hole, Kurt Wallander, Joona Linna, vyšetřovatelé ze stránek severských detektivek, se mi z těch několika přečtených a rychle zapomenutých příběhů zapsali do paměti jako drsní hoši, co mají problémy s alkoholem nebo s ženami nebo s kolegy nebo s nadřízenými nebo se spaním nebo se vším a hlavně sami se sebou, zároveň jsou ale ve své umanutosti a bystrosti úspěšní v objasňování surových zločinů vyšinutých pachatelů. Na správné straně zákona stojí kolikrát už jen jednou nohou a Jo Nesbø se určitě nadře s postavou Harryho-kriminalisty víc, než kdyby mu povolil uzdu a pustil do světa Harryho-kriminálníka. Chci říct, že ani s Harrym, ani s Kurtem, ani s Joonou bych na kafe nešla.
Kdyby mě ale pozval Josef Rambousek, nebo dokonce Kryštof Fridrich, sedla bych si s nimi ráda. Kapitán Rambousek, distingovaný šedesátník v obleku na míru, by si pro setkání vybral podnik s bohatou nabídkou zákusků. Poručík Fridrich miluje vlaky, ten by si svého turka dal nejraději v nádražní restauraci. Roman Ludva, autor povídkové knihy Falzum, ty dva svede dohromady v příběhu nazvaném Gotické zvonění, aby vyšetřili vraždu faráře související pravděpodobně s krádeží uměleckých děl. Josef se vyzná v umění, Kryštof znal starého kněze z předchozího působiště. Tato vyšetřovatelská dvojice a prostředí galerií, ateliérů a aukčních síní spojuje i další čtyři povídky souboru (Falzum, Labutí šíje, Velázquezovy dívky a Dantova ruka).
Kdo má načtený detektivní žánr, tomu nemusejí Ludvovy zápletky a rozuzlení stačit. Jeho povídky se naopak mohou líbit tomu, kdo má rád detektivní příběhy, ve kterých je zločin jen kulisou. Začetla jsem se navnaděná uměleckou tématikou. Dočetla jsem uhranutá postavou Kryštofa Fridricha. Ta fiktivní figurka s bezelstnou duší mi přirostla k srdci. Byl mi sympatický o to víc, že mi v mnohém připomínal některé skutečné dospělé kluky z mého okolí.
Josef se s ním už setkal, a víc se dověděl z jeho útlého spisu: Třiačtyřicet let, otec neznámý, od devíti let vychovávaný dědečkem, dětství a mládí prožil ve Starých Hamrech v Beskydech, od absolvování policejní akademie působí v Olomouci, věřící, zájmy – vlaky a chůze, jako kluk chtěl být knězem nebo strojvůdcem, policistou se stal z bezradnosti. Poslední položky ho zaujaly: kněz, strojvůdce, bezradnost, věřící, vlaky a chůze. Znělo to jako vtip, který navíc hrubě neladil se základním údajem ve spisu: otec neznámý, vychovávaný dědečkem… Co matka? O té tam nebylo ani slovo. /…/ O pauze během prvního setkání se kolegové mezi sebou bavili o tom, co je sem přivedlo – specializace, zájem, příkaz nadřízených – a z hloučku vedle sytě zaznělo: Dobrodružství. Ohlédli se snad všichni, Josef taky. Taky se skoro všichni zasmáli. Kryštof Fridrich se však ani neusmál. Jenom to tak klukovsky konstatoval, dobrodružství, ale se zamyšleným výrazem, rozhlédl se kolem sebe a sklopil oči. Tehdy si Josef nebyl jistý, dnes, v tuhle chvíli, už ano: Znělo to jako vtip, ale vtip to nebyl.
Jestliže se v předchozím odstavci Kryštof ani neusmál, zbytek knihy je jeho úsměvů plný. Někde je to jemný klukovský úsměv, o kus dál nesouhlasný, ale spokojený úsměv, Kryštof se usmívá nepřítomně, jinde zase neurčitě, anebo trochu provinile. A jeho úsměv se ze stránky na stránku přenáší i na další postavy. Josef se usmívá nejčastěji široce nebo mírně, Kryštofova dívka rozpačitě, i servírka v hospodě se opírá o pult s úsměvem, spokojeně se pousměje právník, permanentní záblesky úsměvu má na tváři ornitolog, podezřelí a pachatelé předvádějí znuděnou suverenitu úsměvu, úsměv soustrastný, vědoucí, jemný, vychytralý, nucený, udivený, přezíravý, samolibý, vyzývavý, shovívavý, zvláštní i poněkud mlsný. Na jednu knížku je těch úsměvů možná až moc. Ale to nic nemění na tom, že Kryštofovi ten jeho klukovský opravdu sluší!
Ludva, Roman: Falzum. Host 2012.
Comments