Portrét muže sedmi tahy. Tah první: lehce zvlněná krempa klobouku. Tah druhý: cvikr s oválnými sklíčky. Tah třetí: hřbet nosu. Tah čtvrtý a pátý: knír na obou stranách tváře. Tah šestý: ostré véčko bradky. Tah sedmý: prostá svislá linka temene hlavy. Karikatura ve své jednoduchosti geniální a ve své výstižnosti dokonalá. Tomáš Garrigue Masaryk z pera Bedřicha Fritty, umělce s pozoruhodným talentem a politováníhodným osudem, zve na plakátech na výstavu připravenou k 80. výročí Masarykovy smrti, která je v Nové budově Národního muzea k vidění až do konce ledna 2018.
Autoři výstavy ji nazvali Fenomén Masaryk a rozmístili ji do dvou sálů, z nichž jeden je věnován jeho životu a druhý jeho odkazu. Ve vestibulu, spojujícím oba prostory, se během trvání výstavy vystřídají tři doprovodné expozice, ta nynější dokumentuje hilsneriádu. Materiálu k prohlížení, čtení a poslouchání je tedy v přízemních prostorách bývalého Federálního shromáždění požehnaně a stojí za to vyhradit si na návštěvu dvě hodiny času, aby vás nemrzelo, že nestihnete všechno projít. (Zvlášť pokud se zdržíte do šesté hodiny večerní. Ne že by se vycházkový oblek pana prezidenta poskládal do skříně, nebo že by se jeho židle zvedla na stůl. To jen kustodi budou netrpělivě přešlapovat u dveří, protože oni už Masarykovy boty znají jako svoje boty a jídelní lístky z Lán neukojí jejich hlad a touhu být už doma.)
Právě jsem vám napověděla, co vlastně výstava vystavuje. Masarykův život se snaží pojmout v plné šíři a jednotlivé panely vytvářejí jakési zálivy pojímající ten který aspekt jeho osoby. Začínáme Tomášem - kapitolou mapující jeho dětství, v zálivu Garrigue poutá návštěvníkovu pozornost jeho manželka Charlotta a dojde i na Masarykův názor na ženy, dále tu máme oddíl nazvaný Masaryk, v němž se soustředí informace o jeho rodině a potomcích (jednu ze stěn sálu zaplňuje velký rodokmen s portréty a daty všech členů rodu až do současnosti), následuje portrét Masaryka jako profesora a nakonec pak i prezidenta. Koláž krátkých (dvojjazyčných) textů, fotografií a popisků k nim, citátů a komentářů se nechá číst jako kniha od první stránky k poslední, stejně tak ale snese přeskakování a vyzobávání. Od psaného textu si mohou oči odskočit k trojrozměrným artefaktům, kromě zmíněných mě zaujal třídní výkaz, kde je krasopisným kurentem zapsán žák Masařík, dopisy Oldře, které nejsou krasopisné ani vzdáleně, a taky cestovní pasy, kufr, rádio z Lán, anebo pero z orlího brka, kterým byla ve Filadelfii podepsána deklarace o svobodě a principech spolupráce středoevropských národů. Z reproduktorů podkreslují výstavu Masarykovy oblíbené písně, resp. dobové skladby, a ze sluchátek je k slyšení i autentický záznam jeho hlasu. Kdo by si přál více fotografií, může se zastavit u několika tabletů a zobrazit si je na dotykovém displeji. Výstava je na české poměry nevídaně interaktivní, a třebaže není dovoleno dotýkat se dobových předmětů, můžete si alespoň vytahovat ze schránek cedulky se zajímavostmi, třeba o tom, jakým dopravním prostředkům dával Masaryk přednost, jak nerad vystupoval na veřejnosti a jak jako profesor občas zrušil přednášku, jak se jmenoval pes jeho syna Jana a kdo naopak dával svým psům Masarykovo jméno. Z jiných přihrádek si můžete vzít velmi kvalitně provedenou kartičku s citátem nebo rodinným receptem a odnést si je domů. Na své si přijdou všechny smysly a to se líbí dospělým a ještě více dětem. Na ty ostatně autoři pamatovali i brožurkou, kterou jim rodiče mohou stáhnout na internetových stránkách k výstavě a zabavit je během prohlídky úkoly, kvízy a hádankami.
Kdo se nevyčerpá v prvním sále a nezapomene se u doprovodné výstavy, může v druhé části projít Masarykovým životem po životě a prostřednictvím snímků, filmových smyček a mnoha novinových výstřižků sledovat jeho odkaz a jak se na něm podepisovaly dějinné události. Zvlášť působivá je v mých očích projekce historických snímků z druhé poloviny 20. století na siluetu Masarykova jezdeckého portrétu. Krom toho mě upoutaly filmové záběry z prezidentského pohřbu. Poštěstilo se mi, že jsem je mohla shlédnout sama, nerušeně a v klidu, opřená o rám kulis, v příhodně intimní náladě podtrhující důstojnou atmosféru promítaného dokumentu.
A pak, když už myslíte, že jste u konce, ještě citát nad dveřmi, který vám, ať chcete, nebo nechcete, uvízne v hlavě. Tomáš Garrigue Masaryk vás vyprovází slovy, která pronesl po své rezignaci na prezidentský úřad v roce 1935: „… Budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete.“ Pár dnů před parlamentními volbami ten jeho pohled v zádech cítím docela zřetelně.
Fenomén Masaryk. 15. září 2017 - 31. ledna 2018. Nová budova Národního muzea.
Comments