Na první pohled chlupatá koule. Na ten druhý, když ho člověk poznal trochu zblízka, něžná chlupatá koule. Kocour, který hned několika lidem přirostl k srdci a některým do srdce přímo vrostl.
O kočkách se říká, že mají sedm životů. Fešák se v každém z těch svých vyučil jednomu řemeslu a s radostí a vervou svůj um předváděl.
Tak předně byl výborný masér. Tlak jeho čtyř kil rozložených do čtyř tlapek jsem spočítala na třicet tři tisíc tři sta třicet tři stříbrných pascalů. Ať už mi to vyšlo správně nebo ne, ty čtyři tlapky byly znát, zvlášť když zrovna stály na citlivější části těla, nemluvě o ranním masírování plného močového měchýře. Osobně jsem dávala přednost havajské masáži, kterou Fešák prováděl v poloze ležmo, s tlapkami nataženými dopředu a pohybujícími se v mléčném kroku. Decentním roztahováním a zatahováním drápků po tváři představoval neporazitelnou konkurenci všem lazebníkům a kosmetičkám.
Byl i nadaný hodinář s neomylným smyslem pro čas. Ráno hupsnul do postele těsně před zazvoněním budíku a zodpovědně dohlédl na to, abych neumlčela hodiny a nespala dál. Měl své účinné metody, a když nic jiného, pak přátelské pokusování do nosu zabralo vždy. Večer nikdy nezmeškal náš návrat domů a vítal nás se zdviženým ocáskem. Jen když jsme přišli v hodně nezvyklou hodinu, dobíhal ke dveřím na poslední chvíli a ještě celý rozespalý se u toho trochu motal. V noci pak hlídal, kdy je čas jít spát, a když to vypadalo, že míníme ponocovat, nebál se jít nám příkladem a zalézt do postele jako první. A vybrat si v ní to nejlepší místo.
Práci s prostorem měl zmáknutou velmi dobře. S přesností geodeta vyměřoval vzdálenost mezi těmi dvěma lidskými tvory, kteří s ním bydleli, a s puntičkářskou spravedlností lehával bez ohledu na překážky, prahy, předměty a pohodlí někde uprostřed, aby nikomu nestranil.
Uživil by se i jako sprinter, akrobat, baleťák a bavič. Jeho výpady za míčkem, prudké brzdy, zatáčky a přemety přes rameno, odrazy všemi čtyřmi tlapkami a panáčkování na zadních nebyly jen sportovními výkony, ale vždycky tak trochu i varietním představením, které dokázalo pozvednout skleslou mysl. A nad polohami, ve kterých se protahoval a ve kterých dokázal usnout, by si jeden ukroutil krk.
Fešák byl pan Darcy. Že to není povolání? A co majitel panství? Zní to líp? Viděli jste filmové zpracování Pýchy a předsudku z roku 2005 s Keirou Knightley v roli Elisabeth a vybavíte si scénu z návštěvy na zámku lady Catherine de Bourgh (kterou tak přesvědčivě hrála Judi Dench), jak tam pan Matthew Macfadyen alias pan Darcy stojí vedle svého bratrance plukovníka Fitzwilliama s jednou rukou v bok a jednou nohou napůl ukročenou? Tak přesně takhle si uměl stoupnout Fešák, majitel panství u Kocourka. Jakožto bytostný pacifista si veškeré území podmaňoval nenásilnou cestou. Pomáhal si jen jedním kouzelnickým trikem, díky kterému navzdory svému nevelkému vzrůstu dokázal zabrat libovolně velký prostor. Jen pravidelné večerní souboje o malý polštářek pod hlavu jsem v nečestném souboji silného proti slabšímu vyhrávala, beztak ale jen díky tomu, že náš kocour byl džentlmen a nikdy nevytáhl své silné zbraně.
Měl všechny předpoklady být dobrým učitelem. Klidný a trpělivý pohodář, který nevyšiloval, když se mu něco nelíbilo. Moc toho nenamluvil, mňoukání si šetřil na krizové situace, jako třeba cestování v přepravce. Spoléhal na sílu osobního příkladu. Své životní názory měl velmi dobře promyšlené, přemítání ostatně věnoval podstatnou část své existence. Ve své moudrosti uměl rozlišit podstatné od nepodstatného. Byla radost učit se od něj. Třeba že tím nejlepším řešením na starosti může být dobře se vyspat. Nebo že není nutno být neustále něčím zaměstnán, že i nečinnost je někdy ku prospěchu, jen tak se někde natáhnout a tiše pozorovat. A že víc než hrdinské činy a drahé dary se jako projev lásky počítá pohlazení a tření o čumáček, to se nikdy neomrzí.
Především byl ale kocour. Být sám sebou – to mu šlo nejlíp. Nebyl bez chyby, například se nikdy nenaučil mýt si uši. Ale bylo to skrz naskrz úžasné zvíře. A my jsme moc rádi za čas společného obdarování, který nám byl dopřán.
Při jeho povaze bylo snadné zapomínat, že je nemocný. O letošních Vánocích ho nemoc poněkud nečekaně a dosti rychle přeprala. Na Štěpána jsme se celí uslzení rozloučili a kocour vyrazil na koledu do nebeského Betléma. Kdybyste někdy viděli jesličky, kde bude Ježíškovi u hlavy příst načechraný zrzavý kocour, tak to bude nejspíš Fešák. Pohlaďte ho, má to rád a zvlášť mezi ušima je krásně hebounký. A kdybyste měli u sebe hřebínek, přičísněte mu límeček, po tom se vždycky mohl utlouct – a některé věci se určitě neomrzí ani v kočičím ráji.
Comments