• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Fotky z dovolené



V jedné z učebnic němčiny, podle kterých jsem kdysi učívala, se v lekci, věnované tematicky dovolené a gramaticky minulému času, nacházel poslechový text, který mě bavil: jedna kolegyně se nevinně zeptá druhé, jak bylo na dovolené, a ta jí začne nadšeně ukazovat fotky a obšírně vyprávět a není k zastavení, protože to byla cesta kolem světa, sice jen na jedenáct dnů, ale právě že tak krátká, o to akčnější, tedy alespoň v očích té upovídané kolegyně, která nepotřebovala nádechy a jen to ze sebe sypala, jak se mi to snad tímto ohavně dlouhým souvětím podařilo alespoň nepatrně nasimulovat. Do scénky se podařilo promítnout absurditu detailního líčení rodinných zážitků i bizarnost pózování před objektivem v kulisách turistických památek.


Moje nejdelší dovolená v kuse trvala 25 kalendářních dnů a strávila jsem ji v exotické Číně. Letopočet tehdy obsahoval stejné číslice, jako letošek, jen v jiném pořadí (chvíli počkám, než si to spočítáte). No a tou dobou jsem disponovala jen starým dobrým analogovým Pentaxem. Do kufru jsem si zabalila 10 filmů po 36 snímcích, tři další jsem si dokupovala na místě. Když si to sečtete, vynásobíte a nakonec vydělíte počtem dnů, vyjdou vám z toho ani ne dvě desítky fotografií na den. Pouhých dvacet obrázků denně! To zní neuvěřitelně i mně samotné, protože s digitální bezzrcadlovkou od Olympusu jsem dnes s to vycvakat i sto snímků během půldenního výletu.


Úplně jako Japonec. „Kde jste byli na dovolené?” - „Nevím, ještě jsme si nedali vyvolat film.” Ovšem přiznám se, že od jisté doby jsem k těm turistům, co si všechno prohlížejí přes hledáček fotoaparátu nebo kamery, shovívavější. Mají chudáci tu dovolenou tak kratinkou, že tak tak stihnou nasbírat obrazový materiál, který si pak můžou doma v klidu a libovolně dlouho prohlížet a prožít tak ještě jednou a pořádně svou cestu. Otázka je, kdo to opravdu dělá. Kdo si po dovolené najde čas a utřídí ta kvanta fotek a vybere a upraví pár z nich, které nechá vytisknout na fotopapír, nebo je poskládá do fotoknihy a může pak jimi těšit či obtěžovat ostatní.


Mně se to v digitálním věku nedaří. Dokud jsem se z dovolené vracela s celuloidovými cívkami v zavazadle, dávala jsem si filmy vyvolat a z povedených fotografií jsem si vyráběla alba, ve kterých obrázky nezřídka doplňoval i výpravný text. Čas od času po nich sáhnu a prohlédnu si je, jen tak, pro radost. Prohlížení fotek v počítači už mi tak zábavné nepřijde, stejně jako jsem dosud nepřišla na chuť čtečkám knih. Je prima moct fotit a třeba si hrát s nastavením přístroje a zkoušet různé clony a časy a jejich kombinace a nedělat si starosti, že se něco nepovede. Je prima moct fotku nahrát do počítače, upravit ji a rovnou zkopírovat na blog. Jenže…


Jenže ve výsledku možná nad tou fotkou už tolik nepřemýšlím, pokud vůbec. Prostě jen cvakám, a to by bylo, aby z toho něco nebylo. Dobrou fotografii dnes může udělat kdokoliv, často i bez foťáku, vždyť chytrý telefon je skladnější, pohotovější, nenápadnější. A tak vznikají hromady fotek a protékají internetem a sociálními sítěmi a emaily a většina jich je naprosto tuctových a málokterá zaujme či dokonce nadchne. Právě proto, že ji může udělat kdokoliv. Kdybych na to měla talent a měla se fotografováním živit a překonala ostych, bavila by mě reportážní fotografie, černobílé fotky z ulice, momentky s vtipem a příběhem. Ukazovat obrázky z dovolené jiným mi dává smysl pouze tehdy, jedná-li se o osoby natolik blízké, že stojí o toto sdílení, anebo doprovází-li snímky nějaký příběh.


Letos o dovolené jsem četla Stepfordské paničky. Předtím jsem párkrát viděla filmovou adaptaci s Nicole Kidman v hlavní roli a nestačila jsem se divit, jak moc se její tvůrci odchýlili od knižní předlohy. Levinova útlounká knížka je pěkně tučný horor, to vám řeknu. A ještě něco vám řeknu: pokud nedopadnu jako Joanna – a chci doufat, že nedopadnu, poněvadž to by si žádná žena nepřála, a chci věřit, že by si to nepřál ani žádný soudný muž, i když v tomto ohledu kniha vzbuzuje jisté pochyby – nikdy ze mě nebude vzorná ženuška. Protože zrovna když jsem měla na plotně hrnec s rozvařenou houbovou polévkou, vyhlédla jsem z okna a uviděla tak nadpozemské barvy, kterými vymalovala oblohu odeznívající bouřka spolu se sluncem naklánějícím se k obzoru, že jsem utíkala za Petrem do stodoly, aby vyběhl ven a nepropásl to jedinečné fotografické světlo. A on se zeptal, na co čekám, a vyhnal mě s foťákem ze vrat. Odpusťte ten snímek v úvodu tohoto textu, přišel mi ukázkově ilustrativní, ale moje nohy nejsou to, oč se s vámi chci podělit. To najdete níže. Tři obrázky pro představu, v jakých kulisách jsme prožili naši dovolenou. Jo a jestli je někdo mezi vámi natolik nohama na zemi, že by ho zajímaly další osudy té houbové polévky, tak ji můj vzácný manžel pečlivě dovařil a společně jsme ji pak s chutí snědli, takže o tu se s vámi už nepodělím. Zbyly jen ty fotky, které by, nepopírám, mohl udělat kdokoliv. Ale konkrétně tyhle jsem vyfotila já a chci doufat, že v nich něco ze mě a něco z toho večera zahlédnete.


#chalupa


www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now