Gabriela

Druhou říjnovou sobotu dopoledne se v brněnském kostele sv. Jakuba sešla zdánlivě nesourodá společnost: mladí i staří, zblízka i zdáli, v hábitech i v civilu. A přece je něco spojovalo: znali tu dominikánku v bílé rakvi před oltářem a přišli jí poděkovat a zamávat na cestu k andělům.

Hravě mezi andělské bytosti zapadne už pro své řeholní jméno. I pozdrav už má Gabriela nacvičený z naší někdejší korespondence, kdy každý dopis zahajovala příznačným Ave Maria. A zpívání taky nebude problém – notovala si česky, anglicky, latinsky, hebrejsky, zvládne to i nebesky.

Bylo mi sedmnáct, když mi Bůh ve své prozřetelnosti přivedl Gabrielu do cesty. Devítiletý věkový rozdíl, nasbírané životní zkušenosti, a především její obdarování jí pomohly sehrát v mém životě roli starší sestry. Měla zásadní vliv na to, že jsem si podala přihlášku na vysokou školu, doporučila mi výbornou lektorku angličtiny, pomohla mi v mých telecích letech vyznat se ve vlastním srdci, pozorně mi naslouchala a s velkou láskou se za mne modlila. Ona i další sestry v Olomouci a později v Bojkovicích mi otvíraly dveře i náruč a provázely mě v hledání místa, kam patřím. Po roce 2000 jsme se viděly už jen párkrát, naposledy když jsem jí jela představit svého muže. To už ji Bůh dávno stavěl do cest jiným potřebným Maruškám. Zrovna stála v čele teologické fakulty v Olomouci a zúrodňovala akademickou půdu, aby ta semínka, která do studentů zasévá, dobře klíčila.

Těch pár let, pár dopisů, pár setkání s Gabrielou se do mě propsalo hodně hluboko a jsem přesvědčená, že bez ní bych byla někdo jiný. Nikdy jsem jí to neřekla. Netušila jsem o její nemoci a s její smrtí se budu ještě chvíli smiřovat, protože svět bez ní je o poznání chudší. Z lidského pohledu byl Hospodin poněkud netrpělivý, když si tu moudrou a radostnou duši zavolal zpátky k sobě tak brzy. Ale vlastně se nedivím, že se nemohl dočkat.

Čtu si v jejích dopisech. Jednou zjara mi psala zachumlaná do spacáku na střeše kláštera: Mraky jsou jak kropenatá jestřábí křídla, rozepjatá zeširoka nad sluncem, které už nezáří, jen světlí kolem – světlí silně a mocně – pronikavě bíle. Gabrielo, sestro moje, budu vyhlížet jestřábí perutě na obzoru a bělavou sílu světla a připamatovávat si tě. A ty vyhlížej nás, kteří ještě putujeme, a přimlouvej se za nás, abychom – jak jsi to napsala v jedné ze svých knih a jak jsi to dokázala ve své službě – ani my nepřestávali nabízet svých pět chlebů a dvě ryby a další svěřili Pánu.