Žil byl jeden velký muž. Tak velký, že už za jeho života o něm psali knihy. A když zemřel, pokračovali v tom, na paměť budoucím generacím. Mezi těmi, kdo sepsali jeho životopis, byli lidé, kteří ho osobně snad ani nepotkali, ale i ti, kteří ho znali velmi dobře, sympatizanti, stejně jako názoroví oponenti. Otázka zní: Kdo z nich je nejpovolanější a zhostil se svého úkolu nejlépe? Přítel, kritik, nebo osoba vzdálená? Nevím, jak v případě jiných velkých mužů a jiných životopisců, ale v případě Václava Havla z pera Michaela Žantovského za a) správně nebude.
Pozor, naznačuju-li, že tato biografie není tak bezvadná, jak by sama chtěla, netvrdím tím nikterak, že je špatná! Už od pohledu je to poctivá kniha: pevná vazba, záložka, povedená obálka, přetisk malůvek malého Vašíka Havlů na předsádce a reprodukce archivních fotografií na křídovém papíře, pěkných pár set gramů živé váhy (a nechoďte na mě s čtečkou). A poctivý je i obsah. Kniha začíná koncem, pohřbem, ale od druhé kapitoly už autor chronologicky vypráví životní příběh muže mnoha nálepek. Ze shromážděných informací a poznámkového aparátu je znát, že si Michael Žantovský dal záležet na rešerších, načetl zdroje a vyzpovídal současníky. Zejména část věnovaná Havlovu dětství a mládí je tak velmi čtivým mixem faktů, obecně známých i (pro mě) nových, i anekdotických historek dokreslujících Havlův charakter.
Při vyučování nezlobil, ale dost se ostýchal a stranil se ostatních. Pocit odloučenosti způsobený privilegovanou výchovou zřejmě zesílil. Když se profesor Bouček ptal žáků, kdo jsou jejich rodiče a co dělají, Havel mlčel až do poslední chvíle a pak teprve neochotně prozradil, že jeho otec má hospodu, vlastně dvě hospody. „Hospody? Jaké hospody?“ zeptal se učitel. „Barrandov a Lucernu,“ špitl Havel.
Jednoho rána koncem října 1957 odjížděl na vojnu z pražského Hlavního nádraží také statný mladík jménem Andrej Krob. „V uličce jsem stál u jednoho okénka, Václav, kterého jsem neznal, u druhého… ale pod tím jeho stála krasavice, nepřehlédnutelná, a tak jsem švencnul, komu vlastně ta krasavice patří, a tam stál ten kulatej přitloustlej medvídek a já jsem si říkal, že ten svět je takovej nespravedlivej.“
Jenomže po zhruba třetině knihy jako by Žantovský ztratil dech, zalekl se rozsahu nebo se jen chytil do pasti vlastních vzpomínek a interpretace: v dalších částech se z Havlovy biografie stávají spíše Žantovského memoáry. Pořád ještě dost dobré, ale trochu málo objektivní, trochu moc apologetické, bez odstupu a nadhledu první třetiny. A to si autor ještě zavařil tím, že psal knihu v angličtině a sám ji pak převedl do češtiny. Navíc ta nevděčnost úkolu psát o někom, koho většina čtenářů znala, nebo si to přinejmenším myslí. Na kritiku zaděláno. Ale jak pravil náš velký muž: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. A bez ohledu na to, jak tato kniha dopadla, smysl má, to nepopírají ani ti, kdo vůči ní mají výhrady přesahující ty naznačené v tomto příspěvku.
Jo a po Václavu Havlovi se mi upřímně stýská. Na jeho Nevím, zda vím, co je to zázrak, bych mu řekla, že on tak trochu zázrak byl.
Žantovský, Michael: Havel. Argo 2014.