Nějak se nedokážu rozpomenout, zda jsem si jako týnejdžerka zdobila stěny pokojíku plakáty slavných osobností. I kdyby, Colin Firth by to nebyl. Tehdy ani dnes. Tehdy vlastně ještě nebyl tak známý, ty dvě slavné darcyovské role si střihl, až když už mi bylo cet. A dnes už se obejdu bez idolů. Což neznamená, že bych neměla slabost pro úsměv Roberta Redforda, Matta Damona nebo právě Colina Firtha. Někdy ovšem bývají slabosti pěkně silné, jak se ukázalo i v tomto případě, když jsem v knihovně sáhla po knížce, která by měla inteligentní sečtělou dospělou ženu odradit už svým titulem: Hledám Colina Firtha. Nabízí se dvojí vysvětlení: Buďto nejsem tak inteligentní, sečtělá a dospělá, jak sama sobě namlouvám, anebo i ty nejinteligentnější, nejsečtělejší a nejdospělejší ženy mají své dny, kdy ztrácí kontrolu samy nad sebou a tím pádem i nad výběrem četby. Takových dnů jsem měla nedávno hned několik v řadě, takže jsem tu knížku ke svému vlastnímu překvapení a tak trochu navzdory vlastnímu přesvědčení skutečně přečetla. Ale upřímně: mohla jsem dopadnout i hůř.
Mia March svou knihu zrýmovala do 24 kapitol v pravidelném schématu A, B, C, či spíše B, V, G – B jako Bea, V jako Veronika a G jako Gemma. Všechny tři ženy nechá autorka přijet do městečka Boothbay Harbor. Mladinká Bea tady hledá svoji biologickou matku. Veronika se sem vrací po letech, aby se postavila své minulosti čelem. A Gemma je novinářka, kterou zaskočil pozitivní těhotenský test a od myšlenek na svou budoucnost utíká psaním článku o zdejším domově pro nezletilé matky. Není těžké si tuhle jednoduchou rovnici dopočítat. Žádné velké komplikace, žádná dramata, žádné násilí, ve výsledku docela selanka s tím nejšťastnějším myslitelným koncem. Až na to, že je to idylické, líbivé, a milé až moc. A kdo není na sladké, bude trpět dvojnásob:
Veronika se dívala, jak Leigh co nejpomaleji sype jedlou sodu a ve tváři se jí přitom mísí štěstí, smutek a odhodlání. Nick přisypal hnědý cukr tak rychle, že si toho Veronika sotva všimla. Izabel přidala máslo a Veronika ukázala Leigh, jak všechno ušlehat, potom June vyklepla vejce. Penelopa se postavila před mísu, a když přisypávala vanilkový extrakt, zavřela přitom na chvilku oči jako při modlitbě. Veronika se neubránila zvědavosti – na kohopak to asi myslí? Možná urazila kamarádku nebo příbuznou a doufá, že jí někdy odpustí. Leigh přilila melasu a zase všechno ušlehala.
V knize se toho upeče opravdu hodně. Z jazykového hlediska ale není předchozí odstavec tou nejvhodnější ukázkou. Obsahuje totiž všeho všudy pouhá dvě přídavná jména. Tak si to autorka kompenzovala v jiných pasážích, jako třeba v této:
Ve středu ráno se Bea vzbudila ve svém pokojíčku v penzionu U Tří kapitánů v posteli, která byla mnohem pohodlnější než ta v ultralevném motelu. Bývalá velká komora ve druhém patře byla předělaná na útulný pokoj s malým obloukovým oknem jako z pohádky, bledými tapetami s růží stolistou a velkou postelí s krásnou pelestí z tepaného železa a měkkou starou prošívanou dekou s vyšitými mušlemi. Byla tam taky malá komoda, nad kterou viselo kulaté zrcadlo, měkký kobereček a obraz vzdáleného majáku.
V ultralevném motelu? S měkkou starou prošívanou dekou? Vzdáleného majáku? To jako vážně? Babo raď, jestli za tu kostrbatost může autorka Mia March sama, či zda část viny padá na překladatelku Helenu Šváchovou. Docela by mě zajímalo, kolikrát se na těch třech stech stranách vyskytuje sousloví biologická matka. Můj zdrženlivý tip je asi tak stokrát, to znamená na každé třetí stránce. Na rudé mžitky před očima by stačilo i míň.
Pro muže, kteří dočetli až sem, mám neskrývaný obdiv a zároveň plné pochopení, pokud si nepřidají vzorový exemplář tzv. chick lit na svůj seznam četby. Chick je v americkém slangu mladá dívka, tím se vysvětluje, že ani mne ten román neoslnil. Už už jsem se chystala napsat, že jako ženské čtení na pláž vlastně docela fajn, ale víte co? Život je příliš krátký a seznam dobré četby příliš dlouhý, než abyste si, milé čtenářky, do kufru balily knížku, ve které se Colina Firtha nakonec vůbec nedočkáte. To se raději koukněte na některý z filmů, ve kterých hrál. A kdybyste měli problém si vybrat, tak tady jsou mé tři tipy: 1. Pýcha a předsudek – šestidílná adaptace BBC, povinná pro ty, kdo mají rádi Jane Austenovou a příběh Fitzwilliama Darcyho a Elisabeth Bennetové znají jen v podání Matthewa MacFadyena a Keiry Knightley. 2. Králova řeč – v oscarové roli koktajícího krále Jiřího VI. Colin Firth ukazuje, že když někdo opravdu umí hrát, tak je hraní uměním. 3. Kursk – jasná volba pro koukání ve dvou. Nehoda jaderné ponorky v Severním moři byla natočena natolik sugestivně, že mi byla v kině pořádná zima. Naštěstí mě hřálo manželovo ujištění, že Colin Firth rozhodně nemůže hrát ruského námořníka, neb by mu to nikdo nevěřil, a tudíž to přežije.
Závěrem volná citace z jednoho rozhovoru britského herce s novináři: Jsem přesvědčen o tom, že kdybych od zítřka změnil povolání a stal se řekněme kosmonautem a letěl na Mars, hlásaly by pak novinové titulky, že na Marsu přistál pan Darcy. Něco mi říká, že pan Firth už svou profesi měnit nebude.
Comments