• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Jak jsme neviděli bobry


Že prý jestli bychom nešli na bobry, nechali se slyšet naši hraví sousedé. Ne střílet, se rozumí. Pozorovat. Kývli jsme. Beztak jsme se chtěli podívat na louky za vsí proměněné vodou z Lomnice v mokřady. A jestli tam někde bobrují zubatá zvířátka, tím líp.


Kdo si chce udělat představu o tiché vodě, co mele břehy, ať si zajede do Mirotic a podívá se na hladinu z mostu pod Hořejším mlýnem, z lávky na Alšově stezce, anebo z obloukového mostu z roku 1933. Ze všech tří míst to bude pohled do zrcadla stojaté vody, o které můj bratr prohlásil, že to není řeka, ale rybník. Jenomže kde se tahle voda měla naučit být řekou, když pramení pod Třemšínem jako Smolivecký potok, co na Blatensku bloudí spoustou rybníků, až zapomene, kdo je? Pod novým jménem pak v meandrech tančí k Alšovu rodišti a odtud dál na východ, vstříc nerozlučnému spojení se Skalicí, aby těsně před dosažením svého 60. kilometru splynula kousek od Zvíkova s Otavou a nechala se Vltavou a Labem unést k moři.


To jsme ale odpluli daleko. Vraťme se k té líné řece, co se v Miroticích neskutečně nudí, čemuž se nelze nikterak divit. Mirotice jsou totiž ospalé až hanba a vymanit se nudě vyžaduje úsilí. Čas od času Lomnice překoná sebe sama, svou lenost i své břehy a zateče si omrknout, co se tak děje mimo její koryto. Za deštivých dnů bývají přilehlé nivy krásně podmáčené, zatoulané sluneční paprsky na nich házejí prasátka a volavky a čápi tu chodí mlsat.


Letošní jaro není na vláhu nijak skoupé a louka pod Brabčulkou si pořádně přihnula. Můstek přes Lomnici, který shlíží na přítok Kostrateckého potoka, jsme ještě přešli jakž takž suchou nohou, ale pak už louže houstly a jejich hloubka rostla. Výška holínek bohužel zůstávala stejná, totiž nedostatečná. Copak Petrovi, tomu bylo hej, ten měl gumáčky pěkně až po kolena! I soused byl vysmátý, boty si prostě zul a kaťata si vyroloval na kraťasy. My se sousedkou to ještě zkusily obejít po louce, obkroužit nějak to jezero na ní, po kterém plavaly kachny, ale tahle alternativa nebyla nejšťastnější, teda pro mě, protože jsem svými kroky rozvlnila hladinu natolik, že samou zvědavostí nakoukla do mých holin a zjevně jí přišly dostatečně útulné, takže se tam nahrnula jako - inu jako velká voda. Ještě že nebyla moc velká zima a lázeň se brzy ohřála. Když se hladiny v botách i na louce srovnaly, vrátila jsem se na cestu a prošla už bezstarostně i největší hloubkou a proudící vylitou řekou na druhou stranu té velké louže. Sousedka se vrátila se mnou, opatrnější, šikovnější a stále suchá. A na sousedově hřbetě se suchou nohou dostala i za kritickou hlubinu.


Když jsme všichni dorazili na tajné místo, kde by prý ti místní bobři měli žít, našli jsme zase jen vodu. Samotný plácek, na kterém naši sousedé při svých pozorováních obvykle polehávají, nebyl vůbec vidět a ani se k němu nedalo dostat. I usedli jsme na kmen spadlého stromu a obklopeni živlem jsme koukali. Napsat, že po bobrech nebylo ani stopy, by nebylo pravdivé - pár poražených kmínků tu leželo. Jen ti hlodavci, kteří na nich pracovali, už mezitím museli zestárnout nejmíň o rok, tahle dřevorubecká práce zkrátka nebyla čerstvá. Až teď nás napadlo zeptat se, jestli oni už tu vlastně někdy nějakého bobra zahlédli. Budiž jim ke cti, že nemachrovali a poctivě přiznali, že dosud nikoliv. Ale co nebylo, může být, jen vytrvat.


Zamávali jsme hlemýžďům, kteří stihli před záplavou utéct na špičky stébel, a vydali se zpět ke vsi, k domovu, ke kamnům. Já si za mostkem vylila vodu z bot, ale ždímání ponožek jsem nechala na doma, takže jsem cestou krásně čvachtala, to aby všichni slyšeli, že se vracím z lovu bobrů.


Mohlo by se zdát, že si po tomto fiasku necháme na bobry zajít chuť. Jenomže to by nás pár kroků před brankou nesměl přátelský domorodec ujistit, že jen o kousek dál, než jsme se dostali, viděl stromy okousané od bobrů. Čerstvě okousané. Tak někdy příště. Třeste se, bobři!


#chalupa #výlety