• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Jako voda, která padá


Obvyklá cesta autem z našeho bydliště do mého rodiště vede po D11 a dále po silnicích číslo 35, 444, 449, 11 a 45. Můj manžel teda tvrdí, že jsme snad ještě nikdy nejeli dvakrát stejnou trasu, vždycky se totiž najde nějaká objížďka, či chyba v navigaci – i když od té doby, co se přestaly vyžadovat navigační činnosti od svačinářky (rozuměj ode mne) a trasu hlídá aplikace v mobilu, zajížděk ubylo. Obzvlášť ráda mám úsek mezi Dlouhou Loučkou, která je opravdu dlouhá, a Ondřejovem u Rýmařova. Vede totiž údolím řeky Oslavy, zaříznutým hluboko do strmých zalesněných srázů. Je to (na české poměry) poměrně velké území bez civilizace a taky bez signálu, a když se trefíme mimo dopravní špičku, pak i bez provozu. V červenci se nám přihodilo, že jsme několik dní pobývali na pomezí Nízkého a Hrubého Jeseníku a k Oslavě jsme to měli pár minut jízdy, a tak jsme se chystali projít si kus té krajiny po značené stezce vedoucí po hřebeni kopce mezi Oslavou a Huntavou. Jenomže když jsme dojeli do Valšovského dolu, kde jsme chtěli zaparkovat, ukazoval teploměr hodnotu, při které jsme se opotili a v rámci prevence úpalu, úžehu a úmoru naše plány přehodnotili a rozhodli se pro kratší procházku k Rešovským vodopádům.


Cesta k nim nás vedla z Dlouhé Loučky přes vísku Křivou s vzorově křivými zatáčkami, oblíbenými mezi místními zemědělci, a Rudu, kde nás turistický ukazatel přiměl zastavit u kostela a vyšlápnout si na Křížový vrch. Stoupání naň bylo pozvolné a pomalé, protože na těch pár délkových a výškových metrech bylo rozeseto čtrnáct zastavení křížové cesty a u každého z nich stálo za to se opravdu zastavit. Jak jsem se později dověděla, mí blízcí tady chodívají pravidelně na Velký pátek rozjímat o utrpení, vykoupení a lásce, ale já o tomhle čtvrt tisíciletí starém klenotu neměla nejmenší tušení a o to větším úžasem mne naplňoval. Zrestaurovaná křížová cesta dává vyniknout kráse pískovce, do kterého byla jednotlivá zastavení vytesána s nevšedním citem pro kompozici (reliéfy jsou zasazeny do tvaru srdce) a neobvyklým zachycením početného komparzu. Hodné pozornosti jsou pašijové sloupky i z rubové strany, na které jsou barokním krasopisem vyvedena jména donátorů. Celá křížová cesta včetně sousoší ukřižování je dokonale zasazena do krajiny a z vršku kopce je naprosto úchvatný výhled do všech končin země, na zvrásněnou krajinu Jeseníků a Orlických hor i na vyválenou placku Hané. A jako by těch radostí ještě nebylo dost, nad rozkvetlými loukami poletovali modrásci a nepřehlédnutelní otakárci fenykloví, křehcí a nezachytitelní jako krása těch pár okamžiků. Díky za ně.


Přes Horní Město jsme pak dojeli do Rešova. U velkorysého parkoviště jsme vzali zavděk bufetem a dali si na oběd kančí s borůvkovým knedlíkem, teda jednu porci zvěřiny a jednu porci sladkých knedlíků, obojí nad očekávání chutné, což si kromě nás myslely bohužel i vosy, sice dosti otravné, nikoliv však agresivní. Nasycení a nepobodaní jsme mohli sestoupit z kopce k řece Huntavě, podrbat kocoura, který dohlíží na průběh rekonstrukce Fialova mlýna, a přidat se k hrstce obdivovatelů Rešovských vodopádů, z nichž nejvyšší padá z deseti metrů. Chvilku to vypadalo, že se k němu přidá i slečna, která hledala ideální záběr pro selfíčko na instagram, ale nakonec se zvládla vyfotit suchá. Při pohledu na provázky stékající po skalách mě napadl verš: … jako voda, co padá… Škoda, že jen ten jeden, mohla to být pěkná báseň… Když jsme se dost naobdivovali ikonickému vodopádu, pokračovali jsme proti proudu řeky až na hranici přírodní rezervace a přes louky a pastviny jsme se vrátili zpátky k autu.


Obě výše zmíněná místa, Ruda i Rešov, se nacházejí v přírodním parku pojmenovaném po hradu Sovinci. Ten jsme navštívili o den dříve, kdy tam byla k vidění hradní bestie, což byl titul jedné ze scének v rámci víkendové akce, plné šermířských povídek a šarvátek, povídání o dravých ptácích a historických tanců. Vystoupení byla roztomile naivní, účinkující dokázali zapojit do děje přítomné děti, mnohdy až tak, že měli co dělat, aby je z jeviště zahnali zase zpátky k maminkám. Poučení budoucím generacím historických šermířů: nevěřte nevinnému kukuči holčiček v růžových šatičkách.


Existují místa turisticky profláknutá, která zná každý z doslechu a mnozí i z osobní návštěvy. A pak jsou i v té naší malé zemičce místa nenápadná jako Popelka, dokud nenajdete ztracený střevíc, a když koukáte, kam by se v něm dalo vyšlápnout, objevíte netušené. Rýmařovsko je jedním z takových zapadlých koutů, řekla bych. A zaskočená jeho přírodními i architektonickými památkami jsem byla o to víc, že jsem je měla roky doslova za humny. Někdy je zkrátka třeba větší odstup, aby se člověk s něčím sblížil.


#výlet