Sice si ještě nazouvám zimní boty a oblékám kabát, ale vnímám, že přichází jaro. Svědčí o tom rozkvetlé sněženky i ptačí zpěv po ránu. A taky můj organismus, vykazující obvyklé příznaky jarní únavy. Po zimě se podobně cítí skoro všichni. Jenomže po téhle zimě se k běžným symptomům může vkrást ještě jeden: únava z války. Zní to skoro až směšně, když o únavě z války píšu v teple a klidu pražského bytu, jenomže jak vnímám, že někteří mají Ukrajiny a Ukrajinců až po krk a jiní už plné zuby, mám potřebu k tomu něco napsat.
V předvečer druhého výročí eskalace konfliktu jsem využila příležitosti zajít na debatu týdeníku Respekt s prezidentem Petrem Pavlem v Centru současného umění DOX. Organizátorům i vzácnému hostovi tímto srdečně děkuji. Otázky kladl jak moderátor diskuse a zástupce šéfredaktora Ondřej Kundra, tak i přítomní účastníci a pan prezident na všechny odpovídal, jak se dalo čekat. Ale způsob, jakým reagoval a jak mluvil, mě přece jen překvapil. Upřímně, když ve volbách dostal můj hlas, nebylo to ani tak proto, aby ho dostal on, jak spíš proto, aby ho nedostal ten druhý kandidát. Teď jsem Petra Pavla poprvé viděla a slyšela naživo a byl to navzdory neradostnému tématu velmi radostný zážitek. Není pochyb o tom, že pan prezident umí myšlenky zformulovat do srozumitelných vět, vyhýbá se frázím, mluví spatra bez zbytečných ehm ehm a dokáže být vtipný, aniž by jeho humor útočil nebo zraňoval. Kultivované formě odpovídá navíc i fundovaný obsah. Ať už byla řeč o Alexeji Navalném a jeho ženě Julii, o střídání na postu velitele ukrajinské armády, o efektu obhroublých výroků Donalda Trumpa na společenství korektních evropských diplomatů, o příčinách neúspěchu ukrajinské protiofenzivy, o dodávkách munice a úspěchu České republiky při jejím shánění, o hybridním boji, o imperiální povaze Ruska, o finské zkušenosti s východním sousedem, o roli Běloruska, o možnosti napadení Pobaltí, o konfliktu na Blízkém Východě, o problémových lídrech některých evropských zemí, o aktivních zálohách české armády a možnostech jejich rozšíření nebo o ukrajinských uprchlících na našem území, ve slovech pana prezidenta byl cítit zájem, soustředění, schopnost vystihnout podstatu, mluvit civilně a zároveň si hlídat státnickou korektnost. Že není odtržen od reality se ukázalo nejvíc asi v odpovědi na dotaz mladé studentky, jak obyčejní lidé mohou (ještě více) pomoci Ukrajincům na našem území, aby se jim tady žilo lépe. Petr Pavel na prvním místě uvedl finanční pomoc, ale vzápětí uvedl, že jsou lidé, kteří si takovou formu pomoci dovolit nemohou, protože mají co dělat se zabezpečením své rodiny, a tak zdůraznil empatii s přistěhovalci, potřebu zastávat se jich a chránit je před nesnášenlivými a nespravedlivými výroky a nařčeními ze zneužívání systému (aniž by se musely zavírat oči před selháním jednotlivců).
Nejsilnějším momentem celé debaty pro mne ale nebylo slovo, nýbrž gesto pana prezidenta. Když si totiž někdy v půlce večera otevřel jednu z připravených lahví vody, nalil nejen sobě, ale s gentlemanskou samozřejmostí naplnil i sklenici moderujícího redaktora.
Na boj s jarní únavou se doporučuje odlehčit stravu, přidat vitamíny a minerály, dodržovat pitný režim, vydat se do přírody a vystavit se slunci a zvolnit tempo a dopřát si odpočinek. Proti únavě z války by mohlo pomoct promnout zrak a zkusit změnit perspektivu. Nežijeme na východ od ráje, žijeme na západ od pekla. A pokud jde o ten ráj, věřím, že do něj vede více cest, ale sobectví a lhostejnost nejsou směrovkou na žádnou z nich. Přeberte si to po svém.