Venku je nevlídno. Psa bys nevyhnal, ale knížku otevřeš rád. Pádí, pádí, pádí. Prolog začíná úprkem a úprkem končí epilog, ale čtyři roční mezidoby plynou pomaleji, rozhodně dost pomalu na to, aby ses k těm dvěma v knize přiblížil. Musíš být opatrný, je až příliš snadné je vyděsit a v panice se ten jeden schová a uzavře a ten druhý zaútočí a kousne. Déšť a šero jsou tví spojenci, už jsi docela blizounko a slyšíš slova. Říká je muž, všechna slovesa načasovaná do druhé osoby. Víš, že se jimi obrací na svého psa, jednookého zbědovance z útulku, ale nemůžeš si pomoct, cítíš se jimi vtahován do dialogu, každým slovesným tvarem zakončeným důvěrně šišlavou hláskou se cítíš osloven. Jako člověk soucítíš s mužem, jako čtenář se ztotožňuješ se psem. Díky tomu příběh jejich přátelství, jejich dvanáctiměsíční společné cesty, vnímáš ze dvou úhlů zároveň, pohledem muže i jedním okem psa:
Jakpak asi vypadám skrz to tvé jediné osamělé kukadlo? Saháš mi sotva po lýtka a já jsem chlap jako balvan. Ošuntělý, neholený. Převálcované rysy a drátěný kartáč strniště. Když stojím na místě, hrbím se pod tíhou vlastního strachu. Když se dám do pohybu, tak pajdám a dusám, protože mám obrovské hňácy a nohy nestejně dlouhé. /…/ Z určitého úhlu, když se určité světlo odráží od povrchu určitých věcí, vypadám jako starý člověk. V předním skle svého auta jsem starý a taky na zadní straně polévkové lžíce. /…/ Je mi padesát sedm. Jsem už starý na to, abych začínal znovu, a ještě moc mladý, než abych to vzdal. Moje jméno se v angličtině užívá pro sluneční paprsky a taky pro okřídlené žraloky bez kostí. Nejmenuju se ale ani po jednom z nich, na to jsem příliš podmračený a neladný…
V reálném světě by tě tenhle Ray děsil, ale svázán v deskách knihy a vtěsnán do řádků, odstavců a stránek vzbuzuje víc soucit než strach, zvlášť co Jednookovi (potažmo tobě) svěří něco ze svého bezútěšného dětství a let odžitých v sociální vyloučenosti. Přijde si pro tebe a ujme se tě po smrti otce. Je jaro, oba větříte ve vzduchu čerstvý závan, očicháváte své nové životy, zvykáte si, radujete se. A pak to pokazíš a zakousneš se do cizího psa. Přijdou si pro tebe, ale muž tě nedá. Jak se léto překlápí v podzim, převrátí vzhůru nohama svůj život, opustí bezpečí své skrýše a vydá se s tebou nástrahám širého světa, sám překvapen tím, jak daleko se dá v malém Irsku jet, aniž by člověk někam dojel.
Náš dvorek je teď nekonečná volná krajina. Za sousedy máme dobytek na pastvě, ptáky ve křoví, savce zalezlé k zimnímu spánku a nekonečné množství hmyzu. Už nejsme bytosti zaběhaných zvyků, ale bytosti neomezených možností. Myslím na všechny ty roky, které jsem strávil v tolika různých místnostech a jak jsem věříval, že na každou činnost potřebuju zvláštní místnost. Jednu na přípravu jídla, jinou, kde si sednu a sním ho, další k tomu, abych to strávené jídlo vykadil a spláchnul pryč systémem trubek ukrytých pod omítkou. Vzpomínáš si ještě na ty místnůstky mezi místnostmi, které nebyly vůbec na nic? Předsíňka, hala, chodba. Prostory určené k tomu, aby se jimi jen procházelo, aby se v nich hromadily předměty ještě bezúčelnější než ty místnůstky samotné, pamatuješ? Já jsem teď v našem mobilním domově taky spokojený, ale přesto se mi občas po domě mého otce zasteskne. Čím jedeme dál a čím míň vím, kde vlastně jsme, tím víc se mi po něm stýská. Všechno, co si pamatuju, je chycené v prázdnotě mezi jeho potřísněnými koberci a klopenou břidlicí na střeše. Všechny moje vzpomínky jsou od jeho žlutých stěn zabarvené do medova.
Čteš, čteš, čteš. Přituhuje, ale nemůžeš přestat, pročítáš se zimou a smutkem, cítíš ten chlad a stesk skoro až fyzicky. Vnímáš ten rozpor, jen ti chvíli trvá, než ho uchopíš a pojmenuješ: chudinké soužití Raye a Jednooka je vyprávěno přebohatým jazykem. Sara Baume se ve své prvotině (!) neupejpala, jako Perinbaba vysypává ze své peřiny slova jako poetické vločky, slova kterými maluje obrazy a rozehrává skladby. Jako by svěsila ze stěny akvarel pobřežní krajiny a z přehrávače stáhla Vivaldiho bouřku a za recitace lyrických veršů všechno rozložila, promíchala a zase poskládala dohromady, a znovu a ještě jednou, natřikrát, až se i písmenka v názvu přeskládala do zaklínadla Spill simmer falter wither.
Jsi rád, že se ho paní Hyrmanová McElveen nezalekla a že pro tebe ten příběh přeložila. Čteš, čteš, čteš a pomlaskáváš u toho, jak se ti ta čeština líbí. Smekáš před tou prací, před tou košatostí, která tě přiměje hledat na internetu, co to je liščí prk, jak vypadá bibelot či jak kvete hlodáš. Ke všem cenám, které kniha přinesla své autorce, přičti Magnesii Literu za překladovou knihu. Víš, že je zasloužená.
Ruku na srdce, nemáš tak úplně jasno, jak to vlastně s Rayem dopadlo. Ale tušíš, že asi ano, jen se tomu bráníš, chceš to jinak, jenomže tenhle román nemá alternativní konec, tak to přijmi. A jako ta malá postavička na kraji svahu přestaň čekat, vyskoč a dej se do běhu. Protože ty, čtenáři, jsi jako Jedno Oko. Jsi na cestě.