Jsou autoři, kteří své čtenáře ohromují objemnými svazky. A jsou autoři, kteří si vystačí s pouhou stovkou stránek, hutných ovšem tak, že si z nich čtenář kecne na zadek, protože jinak by se mu zatočila hlava. K těm posledně jmenovaným si po dočtení knížky Jeruzalémské sny přidávám jména Alexandra a Lva Šargorodských. Co v ní tito společně píšící bratři se sovětským původem a emigrantskou zkušeností předvedli, vážně stojí za přečtení. Zvlášť pokud máte rádi židovský humor, chasidskou moudrost a snová vyprávění. V Jeruzalémských snech se vám všeho dostane v příběhu Moška Veselého, který se jednoho dne odebere ke Zdi nářků na něco se optat Pána Boha, a jeho vnuka, vypravěče knihy, který se po letech vydává do Izraele zjistit, proč se dědeček nevrátil zpátky domů ke své ženě Nesje.
Rozhovor se sousedy, kteří přicházeli opuštěnou babičku utěšovat, je příkladnou ukázkou židovského humoru: „Možná, že Moško našel ropu,“ poznamenal Šimen, „a nemůže nechat vrt bez dozoru.“ /…/ „K čemu je nám ropa,“ nechápala Nesja. /…/. „Možná se stal sultánovým rádcem,“ řekl Boruch, „tak jako náš Josef v Egyptě. Tvůj Moško je velmi chytrý.“ „Kdyby byl chytrý, už dávno by se byl vrátil domů,“ namítala Nesja. „Bojím se, aby ho beduíni nezamordovali…“ „Proč by to dělali?“ divili se všichni. „Vždyť nic nemá!“ „A co ropný vrt?“ namítala babička a dávala se do pláče.
O kus dál padne v knize otázka, zda lze Bohu sloužit smíchem, a v odpověď zaznívá, že je to ta nejlepší služba. A Pán Bůh ve své dokonalosti nemůže být takový škarohlíd, aby se nebavil nad anekdotou o kabalistovi Slaneczekovi (Břicho mu lezlo z košile, košile z kalhot a v rukou držel berle. „K čemu ty berle, Slaneczek?“ zeptal jsem se. „Co když si zlomím nohu? Běhej si pak, sháněj! Kdepak, berle musí být vždycky po ruce!“) stejně jako nad vtipkováním o sobě samém („Víte, na čem přijede do Jeruzaléma Mesiáš?“ „Na oslu,“ řekl jsem… „A proč až dodnes nepřijel?“ „To nevím,“ přiznal jsem se. „Protože má paličatého osla!“).
Jeruzalémské sny neoplývají dějem, zato hýří vyprávěnými historkami, vzpomínkami a sny, v nichž se moudrost neskrývá, nýbrž odhaluje, skoro až marnotratně: „Za jakým účelem jste přicestoval do země?“ „Je tu přece napsáno: Účelem cesty je hledání sebe sama.“ „Co je to za hledání?“ „Existenciální filosofie předpokládá…“ „Mluvte jasně! Proč nehledáte sebe sama u sebe? Proč v Izraeli?!“
Kniha velmi osobitě zachází s časem. A nemalou pozornost věnuje hodinkám, které ho měří: První hodinky mi darovala teta Máša v červnu mého čtrnáctého léta. Jak nádherný čas ukazovaly! /…/ Tehdy jsem ještě netušil, že hodinky mohou ukazovat také mizerný čas… Dospělé jsme měli za pitomce. K čemu jim byly hodinky? Aby nepřišli pozdě do práce, aby byli včas u zubaře, aby nezmeškali přeplněný vlak. Samé nudné věci. Nás zajímalo něco úplně jiného: vteřinová ručička nám ukazovala, jak rychle běháme stovku a kdo z nás umí nejdéle zadržet dech. /…/ Nikam jsme nespěchali a hodinky sloužily našim lumpárnám. Stopovali jsme například, kdo nejrychleji spořádá cibuli. Janek to dokázal za sedmnáct vteřin. Stopovali jsme, jak dlouho si s každým z nás bude povídat Irina, nejhezčí dívenka, kterou jsme znali. S Pavlem dvanáct minut a s Jankem jenom minutu. Smrděl cibulí. /…/ Věděl jsem, jak dlouho kuká kukačka v přímořském lese, jak dlouho zpívá podzimní příboj, kolik času potřebuje mravenec na cestu od paty ke kolenu. Ach, jak kouzelné byly ty hodinky, které mi darovala teta Máša, a jak nádherný měřily čas…
Chcete-li dopřát svým hodinkám měření nádherného času, sáhněte po Jeruzalémských snech. Knížku lze číst jako svébytný bedekr o putování do Jeruzaléma, surreálný, ale milý, nabízelo by se dodat. Nebo jako podobenství. Nebo jako potěšení ve dnech splínu a smutku, protože knížka je věnovaná milovaným, kteří nás opustili, ale ve skutečnosti je určená oněm opuštěným. A taky se dá číst jako obraz Marca Chagalla. Já ji četla trochu jako báseň v próze. Připouštím, že nedotažená redaktorská práce jí trochu ubírala na kráse, ale když jsem dospěla k modlitbě v závěru knihy, oslovila mě natolik, že jsem byla ochotná odpustit jak chyby v interpunkci, tak i trochu ledabylé vysvětlivky židovských reálií a výrazů v jidiš.
„Nejvyšší,“ řekl jsem, „toulám se po světě, vysedávám v kavárnách, smlouvám na tržnicích, potloukám se po přístavech. Potkávám množství lidí, ale úplně by mi postačilo potkat jich tak deset. Deset takových, které potkávám jen zřídka. Potkávám světce a hříšníky, mudrce a hlupáky, opilce i abstinenty, lakomce i žebráky. Nemůžeme si vybrat, s kým se na cestě setkáme. A s kým se dám do řeči, tomu začínám být podobný. S chytrými jsem chytrý, s hlupáky naprostý kretén, s trapnými jsem trapný, s průměrnými jsem primitivní, s duchaplnými srším vtipem. Proto ve mně každý idiot spatřuje kreténa a maloměšťák nudného patrona. Člověk musí být chytrý, chce-li ocenit můj intelekt, musí být duchaplný, mám-li zazářit. Už asi tušíš, Nejvyšší, k čemu směřuju. Když potkám zamilovaného, mám chuť obejmout celý svět, políbit policajta a darovat kytici daňovému inspektorovi. Nebe je v tu chvíli nejmodřejší, moře nejohromnější. A já náhle miluju všechny okolo, dokonce i sebe sama.“
Obdobným způsobem jsou následně přednášeny účinky setkání s misantropem, spravedlivým, morousem, veselým, s klevetníkem, s mlčícím, chasidem, muzikantem, zlodějem, snílkem, obchodníkem a velkorysým člověkem. A pak modlitba končí prosbou:
„Můj Bože, kolik jsem toho prožil! Potkal jsem tolik různých lidí! A zdaleka jsem Ti nevyprávěl o všech, protože o některých setkáních by se mi s Tebou nechtělo mluvit. Potkal jsem tolik různých lidí, ale už nechci potkávat každého, kdo se namane. Pošli mi laskavé, radostné a ušlechtilé lidi. Pošli mi lidi veselé a otevřené, zamilované a snílky, ty, co létají, a ty, co tančí. Pošli mi je a uvidíš, že i já sám budu úžasný…“
Ať už se v létě vydáte do Jeruzaléma či kamkoliv jinam, přeji vám, abyste na svých cestách potkali ty správné lidi a sami byli pro jiné těmi, které si přejí potkat. A do kufru si přibalte Jeruzalémské sny. Ta knížka vám bude připomínat, že nezáleží jen na cíli, ale i na cestě k němu. A navíc dělá svět krásnějším.
Šargorodskij, Alexandr – Šargorodskij, Lev: Jeruzalémské sny. Malvern 2013. Překlad Marie Iljašenko.