Byla jedna vesnička a v ní malá kaplička a v ní jesličky. Na tom není nic zvláštního, řeknete si, takových vísek je. Tahle je ale pozoruhodná tím, že v ní můžete ztratit hlavu. Jezulátko z místního betléma by vám o tom mohlo vyprávět. Jeho první figurku vytvořily děti ve výtvarném kroužku, ale při vypalování v peci praskla a v jesličkách pak ležela jen hlavička na dřevěné násadce. S druhou figurkou, koupenou přes internet, potíže nebyly, sličně spočívala v jesličkách a za celé Vánoce ani jednou nevypadla z role. Další rok ale vypadla z ruky jedné malé holčičce a ten pád jí zlomil vaz (ne holčičce, ale figurce). Nehoda se stala na Štědrý den v domácnosti bez sekundového či jiného použitelného lepidla – možná si příští rok o nějaké Ježíškovi napíšou, bude v jeho vlastním zájmu jim přání splnit – a hlavičku s tělíčkem nakonec spojil vosk.
O křehounkém Jezulátku těžce zkoušeném na drsném pohraničním venkově mi napsala kamarádka s prozíravou prosbou, zda bych v Praze nepořídila novou figurku a rovnou připojila i adresu obchodu a odkaz na produkt s katalogovým označením Ježíšek 001. Obchůdek v Ječné ulici v Praze má na skladě nejen figurky a betlémy, ale taky křížky, růžence, svaté obrázky, medailonky, jedním slovem devocionálie, podle wikipedie drobné předměty k povznesení zbožnosti věřících. Ponechme stranou, nakolik povznášející je umělecká hodnota některých sošek a obrázků a doufejme, že skutečně přispívají k větší zbožnosti. Za dveřmi této prodejny plyne čas podle zcela jiných pravidel, jakoby v předjímání rajského bezčasí. Už tři lidé vytvoří frontu na několik dlouhých minut a čekání dává příležitost prošmejdit bohatý sortiment obchodu: mešní roucha a liturgické předměty, vyřezávané kříže, křesťanská literatura, svíčky a kadidla a cokoliv dalšího vás napadne. Já nakonec odcházím s vonnými tyčinkami, bylinkovým čajem a Ježíškem trojkou namísto vyprodané jedničky.
S Jezulátkem v kabelce se vrhám do víru velkoměsta. Hledám přestěhovanou kadeřnici, od ní utíkám do knihovny, a pak se zastavím v Tomášově čajovém studiu pro dárek pro večerní návštěvu u přátel. Tomáš má zrovna v konvičce svůj oblíbený puerh – on má vlastně nějaký oblíbený puerh v konvičce vždycky – a pozvání na šálek nelze odolat. Předtím ještě telefonát s kamarádkou a další pokus domluvit po měsících osobní setkání a později v tramvaji setkání s jednou milou známou po nějakých pěti, šesti letech. To už bylo cestou do centra, kam jsem jela vrátit nepadnoucí vánoční dárek. Kdoví, na co jsem při vystupování z tramvaje myslela, zčásti asi na filmaře, kteří na druhé straně ulice chystali plac a zrovna štelovali reflektory, každopádně jsem v tu chvíli zcela pominula, že když se chystám zpoza vozu přejít druhé koleje, je dobré opatrně nakouknout, jestli v protisměru nejede tramvaj. Nevykoukla jsem – a ona jela! A byla docela blizoučko a pořádně mě vyzvonila. Rychle jsem odběhla z kolejí, žaludek sevřený, kolena rozklepaná a ze rtů mi plynuly děkovné modlitby, protože mi přišlo, že jsem se právě znovu narodila.
Ochránil mě Ježíšek v kabelce? Agent 003? Amulet pro štěstí? To ne. Ale věřím, že i ve dnech, kdy nemám jeho figurku v kabelce, je mi Ježíš blízko, že se mnou chodí, že mě poslouchá a taky se mi snaží něco sdělit a že mě má rád. Vánoce trvají podle kalendáře jen několik dnů, ale něco vánočního může v sobě mít každý den, nemyslíte?