Čeština mu prokázala nebývalou přízeň. Předně si pohrála s tvarem jeho jména a výslednou podobu svázala výlučně s jeho osobou. Navrch pak ještě apoštola Jehudu z Kariot uvedla do společnosti průmyslníka Samuela Colta, kapitána Charlese Boycotta a doktora Guillotina, mužů zastíněných proslulostí pojmů, jimž propůjčili své jméno. (Odborníci mají pro taková slova termín eponym, ale myslím, že sendviči na chuti či žiletce na ostrosti ta nálepka nic nepřidá.)
Jidáše zná každý. A někteří možná znají i jidáše. Jako biblická postava vyvolává emoce prostých lidí a provokuje učence. Několik málo vět, které ho zmiňují v Bibli, nabobtnalo do hromady statí a publikací. (Představu o šíři a hloubce tématu Jidáše a jeho zrady si můžete udělat z textu Jidáš – příběh zrádce.) Notoricky známá postava, o které se toho fakticky vlastně moc neví, je lákavým soustem i pro romanopisce. A o jednom, co se nechal zlákat, vám chci povědět.
Amos Oz se původně jmenoval Klausner, není to tudíž čaroděj ze Smaragdového města, i když čarovat, přinejmenším se slovy, umí. Tvrdí sice, že každý odstavec svých knih přepisuje šestkrát až patnáctkrát, na čtenáře ale působí konečný text kouzelně lehce a je prodchnut nezaměnitelnou poetičností orientálních příběhů. Podobně na mě působil styl knihy Jmenuji se Červená tureckého prozaika Orhana Pamuka, nebo Dům u mešity spisovatele íránského původu Kadera Abdolaha. Tam, kde by mohl napsat, že v zamřížovaných oknech kamenného domu kvetly muškáty, namíchá izraelský spisovatel slova jako barvy na paletě a namaluje tento obraz:
Podél celé zdi a domu i na okenních římsách hořely ohníčky rudých, bílých, růžových, fialových a purpurových pelargonií. Vyrůstaly z nespočtu rezavých hrnců a vysloužilých konvic i z otvorů v naftových kamínkách připomínajících oční důlky, z věder, misek, plechovek i prasklé záchodové mísy. To vše bylo naplněno hlínou a sloužilo jako květináče. Okna domu chránily mříže a zakrývaly zelené železné okenice. Zdi byly postaveny z jeruzalémského kamene, z vnější strany neopracovaného. Vzadu za domem a zdí se táhla hustá opona tvořená cypřiši, jejichž zeleň tmavla ve večerním světle téměř až do černa.
V příběhu knihy s lakonickým titulem Jidáš zasazeném do zimy na přelomu let 1959 a 1960 svede do onoho domu v Jeruzalémě pětadvacetiletého studenta Šmuela Aše, chromého starce Walda a svůdně nepřístupnou ženu Atalju. Název dává tušit, že téma zrady, jak ho probírá Šmuel ve své rozpracované bakalářské práci o vztahu Jidáše k Ježíšovi, jak se ho dotýká Wald v nočních historických a politických debatách a jak ho vnímá Atalja v tragickém příběhu svého otce, je stěžejním v celém románu. Ozův román se ale vzpírá zredukování na jediné téma. Je stejně mnohovrstevný a košatý jako autorův jazyk. Mě hodně zaujaly pasáže o soužití Židů a Arabů a četla jsem je se vzpomínkami na návštěvu Izraele před deseti lety, z níž si dosud živě vybavuju přejezdy mezi palestinským Betlémem a izraelským Jeruzalémem.
Mezi Židy a Araby nikdy žádné nedorozumění nevládlo. Naopak. Už několik desítek let si rozumějí naprosto dokonale: zdejší Arabové na této zemi lpí proto, že žádnou jinou nemají, a z úplně stejného důvodu na ní lpíme i my. Oni vědí, že se jí nemůžeme nikdy vzdát, a totéž víme my o nich. V tom mají obě strany zcela jasno. Žádné nedorozumění mezi nimi neexistuje a nikdy neexistovalo. /…/ Popovídejme si spolu přátelsky nad šálkem silné, sladké kávy, a rázem vysvitne slunce a nepřátelé si v slzách padnou kolem krku jako v románu od Dostojevského. Já naproti tomu říkám, že když dva muži milují tutéž ženu, nebo když si dva národy dělají nárok na stejnou zemi, nenávist neodplaví ani velká voda a celé řeky kávy. /…/ Snílci ani jejich následovníci nás sice nespasí, ale bez snů a snílků by bylo naše prokletí sedmkrát těžší. Díky nim jsme i my, střízliví pragmatici, o trochu méně vyděšení a zoufalí, než bychom byli bez nich.
Na seznam knih k přečtení se mi Jidáš dostal po loňské Noci literatury. Jela jsem si poslechnout úryvek v podání Martina Myšičky a do michelské synagogy (dnes modlitebny Církve československé husitské) jsem se nevešla. Na Jidáše jsem byla hodně natěšená a román moje velká očekávání ustál. Amos Oz si mě získal svými vyjadřovacími schopnostmi („Proč si o mě děláte starosti?“ „Snad proto, že v sobě máte cosi dojemného: vypadáte jako jeskynní člověk se srdcem na dlani, jako hodinky, kterým někdo sundal sklíčko.“), svým vtipem („A kromě své sestry, Lenina a Ježíše nemáte na světě spřízněnou duši?“) a svou moudrostí („Ve skutečnosti ani všechna moc na světě nedokáže změnit člověka, který nenávidí, v člověka, který miluje. Lze ho proměnit v otroka, ale ne v milujícího partnera. Ani veškerou mocí světa nelze změnit fanatika v osvícence. A člověka žíznícího po pomstě v přítele.“) – a tyto jeho kvality jsou znát i z rozhovoru Na plovárně, který si určitě poslechněte.
Román zavírají slova Stál a přemítal. A to je rozpoložení, ve kterém mě zanechal. Rozpoložení nanejvýš vhodné pro nadcházející velikonoční triduum, poskytující dostatek prostoru a podnětů pro přemítání o Jidášovi, Ježíšovi, o zradě, o lásce a v takto nastaveném zrcadle o své vlastní duši.
Amos Oz: Jidáš. Nakladatelství Paseka 2016. Překlad Lenka Bukovská a Mariana Fisher.