To se tak někdy stane, že si čtenář ukousne větší sousto, než zvládne. U mne to byly naposledy Knihy Jakubovy, opus magnum polské spisovatelky Olgy Tokarczuk. S odvahou jsem se zakousla do těch 850 stran, číslovaných pozpátku (kdo to kdy viděl), ale už po pár stranách jsem se zakuckávala a kolem strany 570 jsem se začala dusit přemírou postav a míst natolik, že jsem se rozhodla příběh sepsaný podle skutečných osudů představitelů židovské sekty frankistů odložit. Tou dobou už jsem byla za stranou 702, která začíná slovy: „Vzal jsem si k srdci to, co nás učil Isochar. Říkával, že existují čtyři druhy čtenářů. Čtenář houba, čtenář nálevka, čtenář cedník a čtenář síto. Houba pohlcuje všechno, jak to leží a běží; je jasné, že si pak hodně zapamatuje, ale nedokáže si vytáhnout to nejdůležitější. Nálevka zas jedním koncem přijímá a druhým všechno, co přečte, vypouští. Cedník propouští víno a zadržuje vinné usazeniny; ten by vůbec neměl číst, bylo by lepší, kdyby se začal zajímat o řemeslo. Síto zase odděluje plevy, aby získal nejlepší zrno. – Chtěl bych, abyste byli jako síto a nezadržovali to, co je nedobré a nudné…“ Netvrdím, že jsou Knihy Jakubovy nedobré a nudné, román má naveskrz kladné recenze a vysoká hodnocení. Jen jsme se já a kniha nepotkaly vyladěny na stejnou tóninu.
Jednou z postav románu je kněz Chmielowski, první polský encyklopedista, a jeho korespondence s Elżbietou Drużbackou, polskou básnířkou, pro mne byla v těch učtených kapitolách nejpoutavější. V jednom z listů se vymezuje vůči adresátce a obhajuje svoje opisování z děl jiných autorů: „Obdivuji Tě, Milostivá Paní, za to, jak sama ze sebe stáčíš poesii jako pivo ze sudu. Kde se to v Tobě všechno bere, ty hezké věty a nápady? Má práce, Jemnostpaní, je úplně jiného rázu. Já si nic nevymýšlím, dávám dohromady quinte esenci několika set autorů, které jsem sám od začátku do konce přečetl. Ty, Drahá Paní, jsi svobodná v tom, co píšeš, já zase čerpám z toho, co již napsáno bylo. Ty pracuješ s představivostí a se srdcem, saháš do svých citů a dojmů jako do peněženky. Rozhazuješ kolem zlaté mince, blýskáš jimi a lákáš na ně havěť. Já ze sebe nedávám nic, pouze kompiluji a cituji. Zdroje však svědomitě zaznamenávám, proto všude umisťuji to teste čili zkontroluj, čtenáři, nebo si sám vezmi knihu matku a uvidíš, jak se poznání od nepaměti zaplétá a proplétá. Takto, když opisujeme a citujeme, budujeme stavbu poznání a rozmnožujeme ji jako já svou zeleninu nebo jabloňky. Přepisování je jako štěpování stromů; citování jako vysévání semen. Pak není nic hrozného na požárech knihoven, švédské potopě, Chmelnického ohni. Každá kniha je štěpem nového poznání, jež by mělo býti užitečné a snadno dostupné. Všichni by měli míti základy nezbytných nauk, tedy i medicíny a zeměpisu, ale také přírodní magie. Měli bychom to i tamto věděti o cizích náboženstvích a národech. Měli bychom znáti hlavní pojmy a míti je v hlavě uspořádané, protože et quo modo possum intelligere, si non aliquis ostenderit mihi? (Jak mohu rozumět, když mi to nikdo nevysvětil?) Můj čtenář by musel pročítati tlusté svazky a skupovati knihovny, avšak tu díky mé práci máš, Paní Velkomožná, bez multi scienda (velké námahy)…“
O tom, co patří k základům nezbytných nauk, co je součástí všeobecného vzdělání, co utváří kulturní identitu jedinců i celých národů, by se dalo dlouho debatovat a rozjet by se taková rozprava mohla snadno z hojně sdíleného videa s výkonem jednoho z kandidátů nadcházejících prezidentských voleb před tabulí. O frankistech na Moravě jsem se něco dočetla v bakalářské práci Petry Čtvrtníčkové a víc vědět nechci a nepotřebuji. Jaká to krása nemuset znát všechno. Jaká to svoboda, moci vzít a číst, moci zavřít a odložit. Jaká to zodpovědnost volit, z kterých pramenů poznání čerpat. Ocenit tu krásu, vážit si té svobody a dostát té zodpovědnosti je možná tím nejzásadnějším, co by se mělo na školách učit a v dospělosti dále kultivovat. Protože poznání samo o sobě ještě nevede automaticky k dobru, jak víme z Knihy knih, a běda mu, nepromění-li se v lásku.
Poznání lásky je tím nejdůležitějším a Vánoce jsou nápovědou, kterou by bylo škoda přehlédnout. Chci nám všem tedy popřát nejen bystrý úsudek, ale především vnímavé srdce. A připojuji ještě jeden citát z románu polské autorky, z dopisu datovaného do Vánoc 1752 a putujícího tentokrát opačným směrem, od básnířky ke knězi: „Nejjasnější, Milostivý Důstojný pane, nastává ta velká příležitost, abych Ti v době narození Pána našeho Spasitele popřála všechno nejlepší a kromě toho i ochranu Tvého zdraví a dobré rozpoložení, protože jsme přece tak křehcí, že nás může cokoli přemoci. Nechť se Ti ve všem daří a nechť laskavost Děťátka Ježíše je Ti nekonečně nakloněna.“
Tokarczuk, Olga: Knihy Jakubovy. Překlad Petr Vidlák. Host 2016.