V letopisech obce se nachází i tento záznam z roku 1923: Ve středu dne 21. února o 7. hod večer vznikl požár ve stodole „u Šimků“ čp 8. Za několik minut chytila i sousední stodola „u Pěkniců“ čp 2. Obě stodoly, z větší části dřevěné a slamou kryté, shořely za krátko do základů. Dne 8. dubna – pod dojmem posledního požáru – založen byl v obci Sbor dobrovolných hasičů. Velitelem zvolen Síbek Jos. čp 37, náměstkem velitele Brousil Václ. čp. 28, jednatelem Lexa Alois čp. 45. Stříkačka zakoupena za obnos 19000 Kč, příslušenství k ní a výzbroj sboru stálo as 8000 Kč.
Další zmínka o hasičích je v lučkovické kronice ze 17. srpna 1948, kdy v obci proběhlo velké setkání více než čtyřiceti hasičských sborů. Velmi dobře cvičily nástupy k požáru a obec jimi byla celá doslova obležena. O tři roky později uhodil blesk do stodoly s uskladněným obilím. Záchrana větší části obce byla kronikářem připsána obratu větru, podíl hasičů pomíjí.
Neznamená to ale, že by se bratři a sestry v minulých desetiletích nudili. Vždyť dějiny uplynulých sta let byly natolik výbušné a žhavé, že naši předkové neměli nouzi o problémy, které bylo třeba hasit. Třeba při čtení zápisů ze 40. let se tají dech: 1941: Obyvatelé skrývali potraviny i hospodářská zvířata před Němci, jak jen to šlo. V čísle popisném 14 v tomto roce měli prase schované v hluboké jámě na zahradě. /…/ 1945: Na počátku roku Němci silněji slídí v obci po potravinách. Nalezen je pytel slepic v lese nad č.p. 17 a 18. Schovala je tam pí. Maříková z čísla 40. Musela na úřad, kde jí hrozili vysokými tresty. Nakonec zaplatila jen pokutu 200 Kč a slepice jí byly vráceny.
Strach paní hospodářky se dávno vsákl do silných kamenných zdí stavení nad rybníkem, některé strachy a křivdy z let poválečných ale ještě ve vzduchu cítit bývají. Záznamy novější historie jsou zatím pod zámkem, i bez konkrétních údajů je nicméně jasné, že to byla neradostná doba. A to nejen pro sedláky. Kdo by čekal, že se činnost dobrovolných hasičů těšila veřejné podpoře, mýlil by se. Snad že byli příliš iniciativní, příliš nekontrolovatelní, příliš sví – nakonec nebyli skoro žádní, skoro nikde.
Naše jihočeská víska přežívala bez hasičstva až do roku 2004, kdy br. Strouhal popadl lejstro a tužku a obešel sousedy a sesbíral jména a podpisy a rozepsal další kapitolu místního SDH. Pamětníci vzpomínají na účast v hasičských závodech i na recesistní jízdy kolců ve vsi za kopcem, na pravidelné stavění májky, na organizování plesů ve spolupráci se sousedním sborem, na besedy před krámkem a společné výlety i na sázení stromků v lese, odstraňování polámaných větví po bouřkách a vyprošťování vozidel sjetých z cesty.
Leccos z oné staré i novější historie obce a jejích dobrovolných hasičů připomněla výstava v garáži hasičské zbrojnice. Jejím kurátorem byl br. Janda a já jeho počin nevyzdvihuji jen proto, že je mým mužem, ale především proto, že se mu opravdu povedlo něco mimořádného. S pomocí starousedlíků shromáždil textový a obrazový materiál i historické exponáty, jejichž vystavení mnohým vehnalo slzu dojetí do očí. Jedinečnost výstavy spočívala i v tom, že byla k vidění jen pár hodin během oslav stoletého výročí založení sboru.
Historii často vnímáme jako něco minulého, co zažil někdo jiný. Je však jen otázka času, kdy se historií stane i přítomnost utvářená námi samými. Patřím ke sboru, který vznikl na den přesně padesát let před mým křtem, a ten sbor teď ve své kronice nadepisuje novou kapitolu. Bude to dalších sto let? A jaké ty roky budou? Co si o nás budou pamatovat další pokolení? Nevím a ani nemůžu vědět. Ale můžu to ovlivnit. A to je odpovědnost, která zavazuje.
Abych to ale s tím patosem nepřehnala, tady máte veselou tečku za tímhle hasičským příspěvkem: Na místo obrovského požáru se sjely požární sbory z širokého okolí. Žár je ale tak velký, že hasiči nemohou přijet k plamenům dostatečně blízko na to, aby mohli použít stříkačky. Najednou mezi nimi projede staré hasičské auto s dobrovolnými hasiči. Ti vyskáčou ve spalujícím žáru ven, postříkají se vodou a začnou hasit. O týden později jsou vyznamenáni za hrdinství. Při převzetí peněžní odměny se starosta ptá, co s penězi udělají. Hasiči se usmějí: „Nejdřív necháme opravit brzdy.“