Kdybych měla být řekou, Lomnice by asi nebyla mou první volbou. Je to naveskrz průměrný tok. Ale čím lépe ji poznávám, tím bližší mi je, ta řeka, co ústí do Otavy na jih od Zvíkova, už ruku v ruce se svou sestrou Skalicí, ta řeka, z které čerpali vodu páni buzického, blatenského i lnářského panství, ta řeka, co cestou napájí nepočítaně rybníků, ta řeka, která vyvěrá v lesích pod Třemšínem. A právě k jejím pramenům jsme se před pár týdny vydali.
Letošní podzim se obzvlášť vyvedl. Hecovaní sluncem se javory, buky, jasany a lípy předháněly v pestrosti a zářivosti. Brdské lesy byly pro přehlídku listnáčů příhodným molem. Auto jsme nechali v Hutích pod Třemšínem a vedeni červeně značenou Všerubskou svatojakubskou cestou, přímou, jako by byla narýsovaná podle pravítka, jsme pozvolna stoupali na sedmý nejvyšší kopec Brd – Třemšín.
Vzali jsme to ale trochu oklikou a na rozcestí Kobylí hlava jsme uhnuli doprava. Samotnou Kobylí hlavu, pod kterou pramení již zmíněná Skalice alias Vlčava, jsme nechali stranou a vnořili se hlouběji do porostu, abychom mimo stezky mezi stromy našli pramen Lomnice. Vlastně je těch pramínků pod Třemšínem více a splétají se jako cůpek do potůčku, zvaného Smolivecký, kterému to trvá až někam k Blatné, než nabyde dostatečného sebevědomí a z potoka se stane řekou zvanou Lomnice. Z jejího jména i jména její sestry Skalice je patrné, že protékají krajem, v kterém se těží kámen, a že kámen z lomů i ze skal oba toky čeří a usazuje se na jejich dně. Mimochodem, všimli jste si, že snad krom Labe jsou všechny české řeky ženského rodu? Lidoví etymologové si to vykládají tak, že jsou řeky mrchy, od kterých člověk neví, co čekat. Že jsou krásné, jemné, tiché, ale dokážou být kruté a brát vše. To máme my ženy vážně tak zlou pověst? Ou, ou!
Zpátky k naší sledované říčce. O obtékání balvanů si to bahýnko v spadaném listí může nechat jen zdát. Žádná studánka, žádný tryskající pramen, jeden by byl málem zklamán. Ale i z nenápadných začátků se můžou zrodit velké věci, tak proč ne velké řeky. Místo je to bezesporu tajemné, s ubývajícím denním světlem skoro strašidelné. V tom temném hvozdu s popadanými kmeny mimo pěšiny a vyšlapané cesty bych se dokázala ztratit; ale to bych zvládla i ve snazším terénu. Naštěstí tu nejsem sama, a tak se brzy dostaneme na zeleně značenou cestu, která nás už trochu prudčeji vede nahoru a kolem partyzánské zemljanky nás dovádí až na vrchol 827 metrů vysokého kopce. Stával tu kdysi hrad, ale zbyla z něj jen trocha kamení jako připomínka toho, že se budem o něco rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen, a jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země, vzduch, no a potom ámen. Ovšem kaplička z konce 18. století tu stále stojí, tak snad to s námi ještě není ztracené.
Cestou dolů máme příležitost obdivovat ještě jednu kapličku, přebudovanou na útulnu. Uvnitř visí obraz, nejspíš jen portrét ženy s dítětem, ale na zdi kaple je snadné vidět v nich Marii s Ježíškem. Ohniště vedle přístřešku ještě doutná, ale kdo se tady ohříval, zda trampové nebo lesní skřítci, už se nedovíme. Ve studánce u rozcestí na Kobylí hlavu smyjeme pot ze šplhání do kopce a vyprovázeni posledními paprsky pospícháme schovat se před tmou a chladem.
Comments